Jan Prokeš a Mirko Raduševič: Tam, kde se pije voda z louží

Proč popisovat právě tuto provincii táhnoucí se ze severu Tanzanie až do sousední Keni? Je to území, kde se učebnicově naše civilizace a dravý kapitalismus podílí na skonu krásné přírody a pohlcování domorodého etnika. Zde se odehrává boj domorodců o půdu, o kterou je chce připravit stát, aby ji prodal chamtivcům toužícím po soukromé rezervaci, kde by založili luxusní safari a lovili divokou zvěř.

„Okres Kiteto ( na snímku níže) je od větších sídel odlehlá oblast Tanzanie. Nachází se mezi největším městem této 45-ti milionové východoafrické země Dar es-Salaamem a její administrativní metropolí Dodomou. V Kitetu žije zhruba čtvrt milionu lidí. Velká většina z nich v malých vesnicích, ve velmi skromných obydlích z cihel nebo hlíny, s plechovou nebo slaměnou střechou. Přibližně polovina obyvatel Kiteta jsou drobní zemědělci, kteří jsou většinou velmi chudí a vděční za to, že mají vůbec nějakou obživu. Asi stejně početnou zbývající část místní populace představují příslušníci na Západě populárního etnika Masajů, tradičních pastevců krav, kteří si udržují velkou část kulturních zvyklostí z minulých staletí,“ popisuje ve zprávě v úvodu Jan Prokeš. K tomu dodává, že je to typická rurální oblast Afriky, a to se vším všudy - slabá efektivita zemědělství, mizerná úroveň vzdělání včetně přetížených škol, málo dostupná zdravotní péče. Například je zde jediná nemocnice pro celý okres. Rovněř poznamenává, že v regionu Kiteto „se valná většina lidí snaží nacházet obživu velmi tradičními cestami a ani bohatší lidé tu nemají komfort v podobě tekoucí vody nebo vybraných pokrmů.“

Kde vzniká konflikt

Je to sice více jak rok, ale tato skutečnost, kterou popisuje server britského deníku The Guradian platí dodnes, že v turistických brožurkách a na reklamách se setkáváme s tvářemi zdejších Masajů propagujících zdejší turistiku. Vláda Tanzánie usiluje se vyrovnat sousední Keni v cestovním ruchu a zve, jak píše Guradian k lovu slonů. Na celém světě se pak zvedla vlna protestů proti snaze vlády brát domorodcům půdu a stěhovat je z jejich území. Půda je místním domorodcům zabírána, stavěny jsou zde farmy, moderní lidská obydlí a také safari. Masaj podle tradice nekultivuje půdu, jen na ní pase dobytek, ani by nekopl do země, aby pohřbil své nebožtíky – nechává je divoké zvěři a nekope ani studně.

Ale je zde i jiný vliv civilizace - globalizace, jak popisuje Jan Prokeš: „Konkrétně ve formě obchůdků s elektronikou, zahraničním alkoholem, čínským textilem nebo vietnamským poskytovatelem internetu.“ Podle Jana Prokeše v Kitetu probíhá ekonomická proměna a postupné zapojení jeho obyvatel do peněžní směny. Čtete dobře, ještě v 21.století existuje na naší planetě skupina lidí, kteří se tomuto způsobu obchodní komunikace dosud úspěšně vyhýbala a nepotřebovala k životu peníze.

Etnické rozdíly a étos modernizace

Jak popisuje ve zprávě Jan Prokeš, existuje v Kitetu rozdíl mezi jednotlivými etniky. Většinu obyvatel tvoří Swahilci, kteří se živí pěstováním kukuřice (případně cukrové třtiny, banánů atd.) nebo drobným podnikáním (prodejem). „Žijí v chudobě a výnosy z půdy snižuje chabá znalost intenzivních pěstitelských metod (časté vypalování půdy a její rychlé opuštění), konflikty o půdu s pastevci (občas přerostou v krvavé střety, např. v roce 2014 při nich zahynulo několik desítek lidí) a všeobecně slabé vzdělání zemědělců. Běžná je prý situace, ke které došlo i po poslední sklizni, kdy farmáři prodají kukuřici levně větším obchodníkům z měst, aby ji kvůli slabší úrodě za několik měsíců zase nakupovali za draho pro vlastní potřeby,“ píše Jan Prokeš.

Jak bylo uvedeno, Swahilci se dostávají do konfliktu se zdejšími pastevci Masaji. Na ty se pohlíží jako na „archaické exoty“. Jan Prokeš k tomu trefně poznamenává: „Masajové totiž na rozdíl od ostatních početnějších etnik Tanzanie do značné míry nepřistoupili na étos modernizace.“ Ovšem dodává, abychom si nedělali dnes iluze, že to platí pro všechny Masaje bez výjimky: „Řada jich odešla do měst, někteří se stali atrakcí pro západní turisty, jiní se živí jako hlídači hotelů. Masajové mají ve městech i větších vesnicích pověst lidí nevzdělaných, chudých a sociálně deklasovaných.“ K tomu je připojen popis, tak jak jej známe z jiných článků a publikacích o Masajích: „Masajové v Kitetu jsou ještě většinou polokočovní pastevci krav a koz. Nejnápadnějším projevem jejich lpění na tradici jsou výrazné oděvy (včetně náramků, náhrdelníků atd.) a také nezbytná pastevecká hůl, která je zároveň i příležitostnou zbraní. Základní obytnou a de facto i rodinnou jednotkou je tzv. boma, neboli shluk několika málo chýší. Jednu bomu často obývá několik manželek jednoho muže (v případě smrti se „náhradníkem“ stává většinou jeho bratr). Každá z žen obvykle žije se svými dětmi v jedné těsné chýši z hlíny a proutí, která bývá plná dýmu od ohniště, jež má (mimo jiné) odpuzovat komáry.“

Dorobo znamená chudí

Vedle dvou výše popsaných etnik upozorňuje Jan Prokeš na unikátní a svérázné etnikum v severotanzánské provincii Kiteto, a to jsou Akiové. „Jsou to jedni z nemnoha zbývajících lovců-sběračů na planetě. Masajové i usedlí farmáři nazývají Akie pejorativním slovem dorobo, v překladu chudí, což docela vystihuje jejich společenskou situaci i vztahy s okolím. Jejich populace v Kitetu čítá jen několik stovek lidí.“ Podle Prokeše i přesto, že jich je tak málo, stále obtížnější je pro ně najít obživu. „Les, jejich tradiční životní prostor, řídne a mizí kvůli zájmům farmářů i pastevců a místy i těžařů vzácných dřevin. S lesem mizí i divoká zvířata, za kterými Akiové vyrážejí na lov do stále vzdálenějších končin (desítky kilometrů). Vedle lovu je jejich nejpodstatnějším zdrojem obživy sběr medu z dutin majestátních baobabů a jeho následný prodej. Akiové sice stále žijí v těsném sepětí s přírodou, jsou ale už integrovaní do ekonomiky regionu a bez peněz se rozhodně neobejdou. Potřebují je ke koupi oděvů nebo sandálů (ty už také přestali sami vyrábět) a též např. kukuřice (doplněk masa, které začalo být vzácnější). Pod tlakem okolností se také Akiové pomalu pouštějí do pro ně netypických ekonomických aktivit. Především do zakládání malých políček a chovu koz. Jejich možnosti adaptace na nové poměry jsou ovšem limitované chybějícím kapitálem a velmi slabou úrovní vzdělanosti,“ popisuje Jan Prokeš život tohoto pozoruhodného etnika na pokraji vymření.

Začarovaný kruh moderní civilizace

Popisovali jsme snahu tanzanské vlády vyrovnat se sousední Keni v budování rezervací, kam by byli lákáni turisté. Přitažlivé jsou rovněž nabídky čínských investorů nebo bohatých arabských šejků, kteří by rádi odkoupili hektary zdejší unikátní přírody, aby pro sebe vytvořili soukromé rezervace. Před dvěma lety se jednalo o vystěhování asi 40 tisíc Masajů, aby se uvolnilo 1500 kilometrů čtverečních v okolí Lolionda poblíž národního parku národního parku Serengeti. Tento kus divoké přírody měl být propachtován pro komerční lov společnosti (Ortelo Business Corporation) ze Spojených arabských emirátů. Za tuto půdu měla tanzanská vláda dostat 369 tisíc liber pro své rozvojové projekty. Proti tomu se tehdy Masajové podporováni humanitárními organizacemi postavili. Jejich mluvčí Samwel Nangiria tehdy uvedl, že to je směšná částka a ve skutečnosti žádné peníze nemohu nahradit půdu, kde jsou pohřbeni jejich předkové (viz již citovaný server The Guadian, jehož reportáž přenesla tehdy další významná média). Záležitost kolem půdy Masajů je staršího data, kdy v roce 1984 vykoupila pozemky v okolí vesnic tanzanská státní společnost Tanzania Breweries Limited pro pěstování ječmene a pšenice. Když zjistila, že pěstování není rentabilní, prodala pozemky americké společnosti Thompson Safari, která pozemky začala využívat pro turistické účely a výstavbu luxusního safari (Nature Reserve Enashiva). Na to však potřebovala vystěhovat domorodé obyvatelstvo. Celý spor o pozemky je dosud u soudu a tanzanská vláda tvrdí, že se bude řídit soudním rozhodnutím.

Díky expanzi kapitálu je postupně vytlačováno domorodé obyvatelstvo ze svých původních lokalit. Zejména však dochází k tomu, že zdejší obyvatelé ztrácí možnost žít podle svých zvyklostí a dokonce se dostávají do existenčních problémů, neboť ztrácí možnost obživy. Problém se podle publikací datuje od britské koloniální vlády, a to od padesátých let minulého století. Spolu s intenzifikací a zavlažováním polí ubývá vody ve zdejší řece Mara ( viz Drying Mara River threatens wildlife migration ). Dochází k vysušování půdy a úbytku pastvy pro původní živočichy – pakoně, zebry, antilopy, žirafy a další. Dochází k tomu, že největší světová atrakce přesunu tisíců zvířat, kdy turisté sem jezdili toto pozorovat, se stále méně koná. Zvířata se nemají, kam přesunovat, když pastviny ubývá. Tato migrace zvířat trvající staletími je jedinečným úkazem na Zemi. Údajně zvířata na své cestě sežerou 7 tisíc tun trávy denně a vypijí zatím nezměřené množství vody. Úbytkem vody a pastvy dochází také k úbytku divoké zvěře. Celého ekosystému a jeho problémů přesněji zdejší – přírodní rezervace Serengeti-Mara si všímá i známý magazín National Geography v článku „Heartbreak on the Serengeti“. Problému se věnuje rovněž odborná zpráva organizace OSN FAO. Navíc ke všemu přičtěme již z počátku popsaný válečný konflikt mezi zemědělci většinovými Swahilci a pasteveckým ertnikem Masajů.

Snižování úrovně života původních obyvatel

Jedno je ekosystém, ale druhé jsou dopady přímo na domorodé obyvatelstvo, na což upozorňuje ve své zprávě bývalý rozhlasový reportér a antropolog Jan Prokeš. Popisuje to z vlastního pozorování. Píše o tom, jak se zde žije menšině, která je například zaměstnaná ve službách nebo úřadech (policisté, zdravotníci, zemědělští a rozvojoví experti, servírky apod.). „V těchto oborech dosahuje běžná mzda 200-300.000 tanzanských šilinků (cca 2,5 - 3,5 tisíce korun měsíčně). Plat ve výši milion šilinků (cca 11,5 tisíce Kč) je považovaný za „více než pěkný“. Životní náklady jsou zde v mnoha ohledech výrazně nižší než v ČR, úměrně příjmům. Např. velká mísa kukuřičné kaše ugali (nejběžnější jídlo, často doplněné o fazole nebo maso) vyjde v obchodě na asi 11 Kč. Celé kuře pak na necelých 80. Velmi levné je v Kitetu bydlení. Pronájem běžného bytu nebo domku (s elektřinou) stojí 350-1000 Kč. Nový luxusní dům můžete v Kitetu postavit za 90.000 Kč (i s prací). Řadu pro nás běžných věcí si ovšem v tomto kraji mohou dovolit jen zámožnější. Kupříkladu litr nebo litr a půl balené pitné vody stojí asi 17 Kč. Kilogram běžné zeleniny (rajčata, papriky) pak téměř 50 Kč. Zmíněné zboží je v oblasti nedostatkové,“ píše se ve zprávě. To se týká spíše Swahilců.

Jak jsou bohatí Masajové? „Jediným, leč velmi významným bohatstvím Masajů, jsou jejich stáda. Každá rozšířená rodina má nějaké stádo, rozdíly v jejich velikosti, a tudíž v bohatství těchto rodin, jsou ale značné. Existují jedinci, kterým patří třeba tisíc kusů dobytka. Cena za jeden kus se pohybuje od zhruba 4 tisíc korun do asi 20 tisíc, podle velikosti,“ píše Jan Prokeš a soustřeďuje pozornost na jejich chudnutí a mizérii, která podle něj je způsobena negativním vlivem většinové společnosti. „Řada Masajů (zejména starších mužů) propadá závislosti na levném alkoholu (místní pálenka prodávaná v igelitových pytlících) a vykazují další znaky společenské deprivace a marginalizace (žebrání, respektive očekávání „příspěvku“ a pomoci zvenčí, např. od západních neziskových organizací „za práva domorodých skupin“). Zdá se, že v případě této komunity vznikají podobné jevy či syndromy, které zplodila postupná asimilace severoamerických indiánů nebo původních obyvatel Austrálie a Nového Zélandu v důsledku celkové převahy většinové společnosti,“ uvádí autor zprávy pro Literární noviny.

Ještě hůře jsou na tom podle Prokeše Akiové. Myslí si, že zde pro zdejší etnika v Kitetu začíná být patrná rozpolcenost mezi tradicemi jednotlivých etnik a tíhnutím ke „globální kultuře“. Dokládá to na etniku Akiů, kteří mají nejblíže k přírodě a tvrdí: „Nemají sice přístup ani k relativně čisté vodě, pijí proto vodu z louží, ale mnoho z nich používá mobilní telefon, který si dobíjí díky solárnímu panelu v nedaleké vesnici. Johanis, jeden z mála gramotných Akiů (vzdělání zde není priorita) uvedl v rozhovoru s Janem Prokešem, že přestože Akiové čelí až reálné existenční hrozbě, tak vnímá jeho etnikum právě mobil a další vymoženosti moderní civilizace (např. motorky nebo školy) jako příslib vyvedení Akiů z bídy.

Jan Prokeš (nar. 1982, absolvent oboru Sociální a kulturní antropologie) o sobě: Do Afriky (zvlášť jihovýchodní) jezdím už několik let. Předtím jsem zde byl na různě financovaných pracovních cestách jako rozhlasový reportér (JAR, Zambie, Zimbabwe). Nyní jsem v Tanzanii s přítelkyní, která pracuje na výzkumu v rámci doktorandského studia na Filosofické fakultě UK, obor etnologie. Základnu máme na Zanzibaru. Koncem února se chystáme na cestu do Rwandy. Niže na snímku - Akiové s Janem Prokešem.