Profesorem se může stát každý, kdo podle požadavků univerzity splňuje příslušné kvalifikační podmínky. Osobně ale nejsem příznivcem podobného řešení a nemyslím si, že musíme slepě napodobovat vše americké, tak jako jsme za socialismu napodobovali vše sovětské. Převedení jmenování profesorů výhradně na samotné univerzity má totiž i značná úskalí. Podobný systém vede k tomu, že si univerzity stanovují zcela odlišná kritéria pro získání profesury a úroveň profesorů jednotlivých univerzit se tak stává nekompatibilní. Profesor jedné vysoké školy má pak logicky velmi ztíženou možnost získat profesorské místo na jiné škole. Nadto tento systém odporuje středoevropským zvyklostem, čerpajícím své zdroje z velmi propracovaného systému vysokého školství někdejšího Rakouska-Uherska. Tam řádné profesory jmenoval na návrh příslušné univerzity a ministra školství císař, a toto jmenovací právo pak logicky v Československu přešlo na prezidenta republiky. Jmenování hlavou státu dodává univerzitnímu profesorovi náležitou důstojnost a autoritu a zajišťuje mu přístup i na další univerzity. Tento systém se za uplynulých více než sto padesát let v zásadě osvědčil a převzala jej naprostá většina nástupnických států po Rakousko-Uhersku. Můžeme jej modifikovat, jak ukáži dále, ale není důvod jej úplně rušit jen proto, že si nyní prezident Zeman postavil hlavu a nechce jmenovat profesory tři docenty. Nebudu zastírat, že ze mne hovoří i osobní zkušenost. Sám jsem se stal profesorem v roce 2003 a jsem hrdý na to, že mne jím jmenoval tehdejší prezident republiky a nikoliv jen tehdejší rektor Karlovy univerzity - a to při vší úctě k tomuto rektorovi a při veškerých politických výhradách, které jsem měl a mám k Václavu Klausovi.

Na druhé straně je pravda, že Zemanova svéhlavost komplikuje opakovaně celý proces jmenování profesorů a proto určitá úprava profesorského jmenovacího řízení by byla vhodná. Zeman sice věčně prezidentem nebude, vytvořil však svým postojem nebezpečný precends. Už před dvěma lety při "case Putna" se objevily návrhy na převedení jmenování profesorů buď na ministra školství, nebo na předsedu Senátu. Takováto změna ale nic neřeší: nikde totiž není záruka, že se předseda Senátu či ministr školství nezachová stejně, jako nyní prezident republiky. Navíc by se celý proces jmenování profesorů zřejmě zpolitizoval: ministr by mohl při jmenování přihlížet k politickým kritériím a politické příslušnosti uchazeče, což je vrcholně nežádoucí.