Kdo si také dnes připomíná, jak se konflikt Kyjeva s východními částmi Ukrajiny rozhořel a přerostl v občanskou válku? A kdo volá k odpovědnosti ty z pučistické moci, kteří ji nesou? Počáteční pokojné demonstrace na východě země, které vyjadřovaly nesouhlas s pučistickými praktikami a také s projevy z temné minulosti vyhřezlého ukrajinského nacionalismu, projevů neonacismu byly zcela legitimním vyjádřením postoje. Rozbuškou občanské války se stal krok nových vládců, kteří pětině obyvatelstva vzali jejich jazyk a z Ukrajinštiny udělali jediný státní jazyk. Nemluvě o přilévání oleje do ohně vypínáním ruskojazyčných televizních programů, detailu jen potvrzujícím intence nových vládců.

Škoda, že tenkrát od lidí z Bruselu - José Barrosa, Catherine Ashtonové nebo Štefana Füleho - nezaznělo přátelské varování. Dohoda garantovaná ministry zahraničních věcí třech států unie, tak flagrantně porušená pučisty, jakoby ani neexistovala. Nijak ani nevarovalo zrušení jazykového zákona, který dával postavení druhého jazyka tam, kde ho používalo více než deset procent lidí. Přitom práva národnostních menšin jsou agendou, kterou v Bruselu vcelku ostře sledují. Po Ukrajině je možné ale říct - jak kde. Jakoby i do evropské politiky vstoupilo známé americké rčení, že „je to sice čubčí syn, ale je náš“.

Snad tedy proto podepsala unie s Ukrajinou asociační dohodu, jíž náklady nyní jdou do miliard, zatímco exekutivě Janukovyče bylo pro zajištění přechodu na unijní vazby nabízeno necelých dvě stě milionů. Mnozí si dokonce myslí, že tato směšná částka měla Janukovyčovi zabránit v podpisu dohody a dovést Ukrajinu ke změně vlády, dosadit do jejího čela povolné loutky Západu. Vyhrocování situace konečně sloužily i apely na propuštění odsouzené Julije Tymošenkové. Zase platí – sice kradla, bude třeba krást opět a i z naší pomoci, ale je naše.