Řada komentátorů poukazuje na skutečnost, že na západ od našich hranic by si soudný politik nic takového nemohl dovolit. To je jistě pravda. Sluší ovšem položit i opačnou otázku: Byla by reakce tamních novinářů, pokud by si to náhodou nějaký politik dovolil, stejná jako u nás?  

Vzpomínám na jednoho britského novináře, který – myslím, že to bylo v roce 1990 nebo 91 – navštívil několik tiskových konferencí tehdejšího federálního ministra financí. Pro později narozené připomínám, že Václav Klaus tehdy na svých tiskových konferencích pravidelně zostudil minimálně jednoho nebohého novináře, který položil nesprávnou – tedy v Klausově terminologii falešnou, zavádějící či přímo zločinnou – otázku. Dotyčný Brit se hrozně divil, proč si něco takového necháme líbit. V Británii by prý takovému politikovi na příští tiskovou konferenci už nikdo nepřišel.  

Nový pan prezident ovšem – již v době legendární opoziční smlouvy – učinil s domácími novináři zcela opačnou zkušenost. Jak si jistě vzpomínáme, označil tehdy novináře za profesní skupinu s největším deficitem inteligence. A jaká byla reakce českých novinářů? Čím víc jim nadával, čím víc je urážel, tím víc se k němu lísali.  

Miloš Zeman se tedy minimálně ve svém odhadu sebevědomí zdejších novinářů mýlí. Pokud by si novináři byli jisti svým profesionálním postupem, chovali by se mnohem sebevědoměji. Jejich problémem je, že vyhlásili válku první a – především – že sáhli nikoli po racionálních argumentech, ale naopak se snažili značně emočně a ideologicky vypjatými výkřiky ovlivnit náladu svých čtenářů. To se skutečnou novinařinou nemá co dělat.  

Některé názory kritizující útok Miloše Zemana argumentují tím, že politici a média spolu musí spolupracovat. Ovšem vztah politiků a médií – tak jak se u nás ustavil – je založen spíše na oboustranném využívání toho druhého. Kampaň proti Zemanovi nedělaly noviny jenom z ideologických důvodů. Mobilizace proti Zemanovi měla přinést novinám tolik požadované emoce a příběh. Tak to totiž novináře učí současné poučky. A Miloš Zeman – kromě sladké pomsty – může teď zase svým útokem mobilizovat své příznivce a opačný tábor zahnat do defenzivy. Což se mu – jak vyplývá z reakcí dotyčných novin – podařilo na jedničku.