Jak ukázala poslední čísla Českého statistického úřadu, přestože příjmy domácnosti vzrostly od počátku roku o procento, spotřební výdaje klesly o tři procenta, což je nejhorší výsledek od počátku krize. Více než Češi šetří v Evropě jen Řekové, Portugalci a Italové. Dostali jsme se tedy mezi státy jižního křídla, před čím nás vláda měla svými tvrdými škrty ochránit.
Důvod všeobecného šetření je celkem jasný. Lidé nevidí žádnou perspektivu, a naopak očekávají, že bude ještě hůře. Buď jsme tedy zemí bez jakékoli perspektivy, nebo nikdo obyvatelům této země žádnou smysluplnou perspektivu nepředstavil. Pokud vyloučíme první možnost, musíme konstatovat selhání vládních politiků. Přitom vláda, jejíž ekonomickou politiku řídí na jedné straně účetní a na druhé neokonzervativní ideologové, si sama pod sebou podřezává větev. Kdo nejvíc doplácí na to, že lidé, kteří nevidí perspektivu, tvrdě šetří? Především stání kasa, která v důsledku poklesu spotřeby vybírá pořád méně peněz, ačkoli zvyšuje nepřímé daně, jak může.
Být politikem neznamená jen opakovat ideologická klišé, které vyházejí z von Hayekových teorií, byť to podle chování některých našich politiků tak vypadá. Dělat politiku ale také neznamená pouze vést přesně účetní knihy s tabulkami příjmů a výdajů, byť to někdo také dělat musí. Být politikem znamenalo v parlamentní demokracii nabídnout lidem nějakou představu a perspektivu, že život obyvatel obce nebo země bude lepší a kvalitnější, pokud půjdeme všichni nějakou cestou. Tento politický leadership u většiny našich politiků zcela postrádáme.
Je zřejmé, že naši politici mají jiné starosti. Za prvé musí obhájit své místo na slunci. Vzhledem k tomu, že ve všech stranách neexistuje něco jako přirozený postup, kdy schopní politici, kteří přinášejí straně svým veřejným působením prospěch, postupují vzhůru, panuje v každé straně bratrovražedný boj o místo ve stranické hierarchii.
Druhou starostí našich politiků je vytěžit ze svého postavení co největší zisk. Vycházejí totiž ze zvrácené logiky, že pokud se konečně po letech vysezených na nejrůznějších schůzích a po letech zákulisních bojů dostanou do významné pozice, musejí z toho vytěžit v co nejkratší době maximum. Pak se nemůžeme divit, že máme problémy s předraženými zakázkami a s tunelování veřejných rozpočtů.
Ale abychom nesváděli vše jen na politiky. Na druhou stranu se totiž ukazuje, že lidé přes všeobecné opovrhování politikou a přes nadávání na vládu jsou na politicích mentálně závislí a že jim v zásadě věří. Pokud ministr Kalousek hovoří o tom, že je třeba šetřit, tak šetří. Pokud ministerský předseda pořád opakuje, že kolem nás hrozí rozvrat a chaos, tak se podle toho zařídí. Co nám tedy schází, je skutečně dospělý politik, který by nepapouškoval ideologické poučky, přišel s nějakou představou a svým postojem by za ni ručil. Politik, který by lidem řekl pravdu o naší situaci a nastínil cestu, jak dál.
Přitom nad naším dalším směřováním není třeba kdovíjak hluboce hloubat. Naše perspektiva, jak dojít k prosperitě, je v zásadě celkem jasná. Je to hlubší integrace do většího celku, který bude schopen lépe konkurovat ostatním zemím i nadnárodním finančním trhů v epoše globálního kapitalismu. Tedy větší spolupráce v rámci EU. Ovšem ideologická klišé naši lokálních neokonzervativců tvoří mentální bariéru, kterou politici nejsou schopni překonat. Integraci odmítají a nic jiného nejsou schopni nabídnout. A to je jeden z důvodů, proč občané naší země - na rozdíl od sousedního Slovenska, Polska, Rakouska, Německa - nevidí perspektivu a připravují se na nejhorší.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
