Na počátku bylo prezidentovo odmítnutí jmenovat profesorem Martina Putnu, který se o něm soustavně kriticky vyjadřoval. Šlo samozřejmě o porušení povinnosti dané ústavou. Po vlně kritiky, která se na prezidenta snesla jak od akademické obce, tak od veřejnosti, vymysleli politici šalamounské řešení, kdy Putnu nejmenuje prezident, jak by tomu mělo být, ale on se přesto profesorem stane. Role mouřenína se tehdy ujal dnešní předseda ODS, tehdy ministr školství Petr Fiala. Už tato akce, kterou pan Fiala předem konzultoval s prezidentem, byla za hranou ústavy.

Po sérii trapných a malicherných šťouchanců mezi prezidentem a akademickou obcí učinil prezident slavnostní prohlášení, ve kterém se práva – jak to sám nazval – jmenovat profesory dobrovolně vzdal. Byl to samozřejmě nesmysl, bohužel nikdo z politiků prezidentovi nevysvětlil, že on sám se nemůže nějaké povinnosti vzdát, nýbrž že by musel někdo – prezident toto právo nemá – navrhnout změnu platné právní normy. Na to začali politici v čele s ministry školství vymýšlet právní konstrukty, které by umožnily vůli pana prezidenta vyhovět. Bohužel se našlo nemálo politiků, kteří se na této hře vyhovět prezidentovým vrtochům, podíleli. Protože nikdo nechtěl pana prezidenta popouzet, tak si mu bývalý ministr školství ani nedovolil předložit návrhy na jmenování nových profesorů, kterých se nakonec nakupilo 85.