Strahovské koleje v Praze si pamatuji ze spartakiády v roce 1985, kdy jsme tam jako vojáci měli šatny. Avšak sedmnáct let předtím to tam nebyla žádná selanka. Otevřeny byly v roce 1965, takže o dva roky později byly stále jako nové. Typické pro socialismus však bylo to, že téměř nic nefungovalo.
A tak často vypadávala elektřina, netekla voda a také se netopilo. Každý rozumný člověk uzná, že v takových podmínkách se nedá bydlet ani studovat. Představte si, že máte před důležitou zkoušku, najednou přestane jít elektřina a vy se nemůžete učit. To je na vztekání. Nebo když je venku dvacet stupňů pod nulou a nejde topení. No to je přece k zoufalství.
Studenti dlouho a trpělivě upozorňovali na tyto problémy, ale komunističtí papaláši se jimi nezabývali. A tak mladým lidem došla trpělivost a zhruba dva tisíce jich vyrazily do centra stověžaté matičky a křičely přitom „chceme světlo“ apod. Šlo v podstatě o neškodný happening, nebylo jediné rozbité okno, jediné převrácené auto. Přesto však police respektive tehdy veřejná bezpečnost proti studentům brutálně zasáhla, mlátila je hlava nehlava a dokonce za nimi esenbáci vtrhli i na koleje, kde masakr pokračoval. Mezi studenty byli i těžce zranění.
Tyhle události si musíme připomínat. Dokazují, že komunisté se sice zaštiťují blahem obyčejných lidí, ale ve skutečnosti jim na nich nezáleží. Oni se za ně slovně bijí pouze tehdy, když chtějí moc. Pak už se o ně nezajímají, což dokazují i neblahé strahovské události. Totálně neschopný socialistický režim nedokázal v studentských ubytovnách zajistit ani vodu, teplo a elektřinu.
Jan Ziegler
Psali jsme:
autor: PV
