Izraelský parlament prohlásil zemi za výlučně Židovský stát, Jeruzalém za jeho jednotné a nedělitelné hlavní město a budování židovských osad za národní zájem. Arabština už nebude druhým oficiálním jazykem, nicméně jí zůstane zvláštní status a Arabové budou mít i nadále právo s ní mluvit na úřadech, u soudů apod.

Připomínám, že v tzv. první čs. republice se Němci podíleli na celkovém počtu obyvatel asi 20%, stejně tak jako Arabové v Izraeli. A němčina u nás také nebyla druhým oficiálním jazykem, ale Němci mohli mluvit svoji řečí v úředním styku v místech, kde jich žilo více než 20%. Takže proč by měla být arabština úředním jazykem v Izraeli?

Co se týče Jeruzaléma, tak by byla hloupost uměle rozdělovat město, které bylo v historii až na krátké období v letech 1948 – 1967 jednotné. Jedna smutná zkušenost s východním a západním Berlínem by nám měla stačit. Připomíná se, že podle rozhodnutí Valného shromáždění OSN z roku 1947 měly v oblasti vzniknout dva státy, židovský a arabský a Jeruzalém měl být samostatný se zvláštním statusem. Nicméně toto opatření bylo míněno jako dočasné a po deseti letech se jeho obyvatelé měli hlasováním rozhodnout, kam chtějí patřit. A vzhledem k tomu, že už od začátku 20. století ve Svatém městě převažovali Židé, je jasné, jak by takový plebiscit dopadl.