Rozbití rakousko-uherské monarchie v roce 1918 bylo velkou chybou, nástupnické státy se staly nestabilními a příčinou konfliktů včetně II. světové války. Zrušme prezidenta a nastolme krále!
Vážím si lidí, kteří za Československo bojovali a umírali a rozumím tomu, proč to dělali. Oni ten stát považovali za svůj a přinášeli mu největší oběti. To chápu a zaslouží ai naši velkou úctu.
Je ovšem potřeba si přiznat pravdu, ať je jaká je. Více Čechů padlo v rakouských uniformách za prvního světového válečného konfliktu, než kolik jich vstoupilo do legií. Češi považovali Rakousko, později Rakousko-Uhersko za svůj stát a rozhodně minimálně až do roku 1914 v drtivé většině netoužili po jeho rozbití, ale chtěli zlepšit vnitřní poměry habsburské říše a federalizovat ji. V rámci rakouské armády patřili Češi k nejlepším vojákům, což dokazují počty vyznamenaných za rakousko –pruské války v roce 1866 a předcházejících konfliktů s Napoleonem začátkem 19. století. Stačí si poslechnout lidové písně z té doby, jejich čeští autoři považovali rakouské vojáky za vlastní, za naše. Známý je též výrok Františka Palackého, „kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si jej vymyslet.“
Rakouská říše v čele s habsburskou dynastií byla mocenskou protiváhou ve střední Evropě vůči Německu na západě a také vůči Rusku na východě. Když se v roce 1918 rozpadla (mimochodem jejich obyvatel se nikdo na souhlas neptal), Hitler měl ve svých útočných plánech o schopného soupeře méně, protože nástupnické státy jím nebyly ani v nejmenším. Ty pro nacistické agresory nepředstavovaly vážnou překážku a jejich názory nebrali ti velcí vážně.
Kdežto habsburská říše byla respektovanou mocností, se kterou se v Evropě počítalo. Bylo to Rakousko, které mělo největší zásluhu na porážce muslimské osmanské říše a její vytlačení z velké části jihovýchodní Evropy. Sérií porážek tehdy na přelomu 17. a 18. století uštědřil Turkům snad nejlepší rakouský vojevůdce všech dob Evžen Savojský, který také vítězil nad francouzskými armádami ve válkách o tzv. dědictví španělské.
Byl to rakouský polní maršál kníže Karel I. Schwarzenberg, který byl vrchním velitelem spojeneckého rakousko-rusko-pruského vojska, jež v roce 1813 v bitvě u Lipska porazilo francouzského císaře Napoleona.
Rakousko se postupně vyvíjelo v moderní stát. Začal to císař Josef II. v roce 1781 zrušením nevolnictví a tolerančním patentem, který uzákonil v omezené míře náboženskou svobodou. Důležitý rokem byl 1811, kdy Rakousko přijalo moderní občanský zákoník, který zavedl rovnost občanů před zákonem a v Rakousku platí s obměnami dosud.
V roce 1848 byla zrušena robota a novými moderními zákony liberalizovaná ekonomika. V roce 1867 se z Rakouska stalo Rakousko-Uhersko, jehož parlament v předlitavské části (do které patřily i české země) přijal v prosinci soustavu zákonů zajišťujících základní občanská práva, jako svobodu projevu, shromažďování, spolčovací, tiskovou, ochranu listovního tajemství atd.
Habsburský stát se stal moderní liberální zemí s dynamicky se rozvíjející ekonomikou, z čehož profitovaly i České země, které na svém území soustředily cca 60% průmyslu monarchie a během 19. století se staly hospodářsky velmi vyspělým územím. Na to jsme ovšem po vzniku Československa doplatily. Rakousko-Uhersko mělo podle sčítání z roku 1910 51,39 milionů obyvatel a tvořilo zónu volného obchodu. V meziválečné Československé republice žilo více než třikrát méně lidí a čeští podnikatelé tak měli omezené možnosti k prodeji své produkce, což je těžce poškodilo. Každý nástupnický stát se totiž před importem chránil vysokými dovozními cly. To ve své řeči k čs. živnostenské komoře připustil v roce 1923 i Tomáš Baťa. „Pánové chápu, že se Vám stýská po pohodlných rakouských trzích, ale s tím se musíme smířit a hledat jiná řešení,“ řekl mimo jiné. Proto si troufám říci, že České země by jako součást RU zvládly ekonomickou krizi v třicátých letech lépe, než tomu nakonec bylo. Tehdejší Československo jako jedna z mála zemí evropských zemí nedosáhlo do roku 1938 předkrizové produkce z roku 1929.
Rakousko-Uhersko jistě nebylo bezproblémovým státem, takový ani neexistuje, ale jeho rozbití bylo chybou, za kterou jsme zaplatili pádem do nevýznamnosti. Řešením by proto bylo v první fázi zrušení republiky a znovuobnovení českého království, markrabství moravského a slezských knížectví, kterým by vládl český král. Už to, že bychom si ušetřili ostudy prezidentských voleb a alkoholika na Hradě, by stálo za to. Také je dobré si uvědomit, že královské korunovační klenoty jsou symbolem toho, že patříme civilizačně a kulturně na Západ, nikoliv na zaostalý Východ. Pak by následovala obnova podunajské říše, koneckonců měli bychom velehory a vlastní moře.
Na první pohled se to zdá jako fantazie, ale v roce 1914 také nikdo v českých zemích nevěřil, že za čtyři roky vznikne Československo. Ať žije český král!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
