Rozbití rakousko-uherské monarchie v roce 1918 bylo velkou chybou, nástupnické státy se staly nestabilními a příčinou konfliktů včetně II. světové války. Zrušme prezidenta a nastolme krále!

Vážím si lidí, kteří za Československo bojovali a umírali a rozumím tomu, proč to dělali. Oni ten stát považovali za svůj a přinášeli mu největší oběti. To chápu a zaslouží ai naši velkou úctu.

Je ovšem potřeba si přiznat pravdu, ať je jaká je. Více Čechů padlo v rakouských uniformách za prvního světového válečného konfliktu, než kolik jich vstoupilo do legií. Češi považovali Rakousko, později Rakousko-Uhersko za svůj stát a rozhodně minimálně až do roku 1914 v drtivé většině netoužili po jeho rozbití, ale chtěli zlepšit vnitřní poměry habsburské říše a federalizovat ji. V rámci rakouské armády patřili Češi k nejlepším vojákům, což dokazují počty vyznamenaných za rakousko –pruské války v roce 1866 a předcházejících konfliktů s Napoleonem začátkem 19. století. Stačí si poslechnout lidové písně z té doby, jejich čeští autoři považovali rakouské vojáky za vlastní, za naše. Známý je též výrok Františka Palackého, „kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si jej vymyslet.“

Rakouská říše v čele s habsburskou dynastií byla mocenskou protiváhou ve střední Evropě vůči Německu na západě a také vůči Rusku na východě. Když se v roce 1918 rozpadla (mimochodem jejich obyvatel se nikdo na souhlas neptal), Hitler měl ve svých útočných plánech o schopného soupeře méně, protože nástupnické státy jím nebyly ani v nejmenším. Ty pro nacistické agresory nepředstavovaly vážnou překážku a jejich názory nebrali ti velcí vážně.