Nedávno v rozhovoru pro Magazín Víkend MF DNES uvedl fotbalista Jan Koller, který hrál mimo jiné za ruskou Samaru, řekl, že v tomto městě na březích Volhy stojí sto metrů od luxusního hotelu Hilton chatrče bez elektřiny, ve kterých lidé jedí psi. Čili výjev bližší spíše třetímu světu než vyspělé Evropě.

A nejhorší je, že za sto let se v Rusku prakticky nic nezměnilo. Bývalý prvorepublikový politik Rudolf Beran navštívil tuto zemi začátkem 20. století. Města v okolí Volhy včetně Samary popsal takto: „Z přístavu vede ulice do centra města, po které jezdí tramvaj a stojí na ni krásné výstavné kupecké domy. Stačí však sejít do bočních ulic a člověk je v jiném světě, plném bídy a nuzných chatrčí.“     

Za socialismu někdy v sedmdesátých letech byl můj kamarád v Bělorusku a nějakým nedopatřením se ocitl ve vesnici, kde stál jediný dům. To byl místní sovět čili radnice. Jinak lidé žili v zemljankách a prý byl úžasný pohled na to, jak z desítek míst v zemi stoupal k nebi kouř. Komunistům se zkrátka „dařilo“. Zpočátku jsem mu nevěřil, nicméně po vlastní návštěvě Ruska už s jeho tvrzením nemám problém, stejně jako s Kollerovým. Ruská města mimo Sankt-Petěrburgu a Moskvy vypadají ve srovnání s evropskými protějšky dost bídně. A ruské vesnice už jsou přímo obrazy zoufalství. 

Rusko má velké problémy, které nezmizely ani v éře prezidenta Vladimíra Putina. Je fakt, že za něj došlo k dílčím zlepšením a senioři se dočkali pravidelného vyplácení důchodů, které činí v průměru a v přepočtu kolem šesti tisíc korun při zhruba srovnatelných cenách s ČR. On ovšem jen využil rostoucích cen plynu a ropy, které tvoří ruský export zhruba ze tří čtvrtin.