Po staletí byly vztahy českých zemí s Německem celkem pohodové. Koneckonců stali jsme se součástí Svaté říše římské s pozdějším přídavkem národa německého. Čeští králové, pokud byli chytří, z toho dokázali těžit. Vynikal v tom Přemysl Otakar I, který obratně střídal přízeň německých panovníků, až roku 1212 získal Zlatou bulu sicilskou a Čechy se staly trvale dědičným královstvím.

Vynikající čeští historici jako Josef Šusta a Josef Pekař uznávali přínos Němců na rozvoj českých zemí. Němečtí lokátoři na pozvání našich panovníků i šlechty u nás ve 13. století zakládali města, která se řídila právem magdeburským nebo norimberským. Byla také důležitými středisky obchodu a řemesel. Němečtí odborníci nám zprostředkovali vyšší západní civilizaci a kulturu a díky nim jsme neskončili jako polabští Slované.

Ano, II. světová válka, kterou vyprovokovalo nacistické Německo za výrazné spoluúčasti Sovětského svazu, poškodila česko-německé vztahy, ale trvala jen šest let. Daleko delší dobu se oba národy víceméně snášely, i když nelze zastírat, že problémy byly.