Už proto, že na jeho začátku stála lež o jednotném jihoslovanském národu s třemi větvemi, srbské, chorvatské a slovinské, což byl samozřejmě nesmysl. Došlo také ke spojení území se zcela odlišným civilizačním a kulturním vývojem, a propastnou hospodářskou vyspělostí. Tento pokus byl proto od začátku odsouzen k zániku.

Západ prý rozbil Jugoslávii. To je hloupá lež, protože tato země se rozpadla z vnitřních příčin a neměla vůbec vzniknout. Jestliže si vítězné západní dohodové mocnosti zaslouží výtku, tak právě za to, že po skončení I. světové války umožnily v prosinci 1918 vznik problematického celku - tzv. Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS). Obyvatelstvo tohoto státu tvořily národy s často velmi vzdálenou politickou kulturou a propastnou ekonomickou výkoností. Chorvati a Slovinci patřili k národům západní kultury, právem se považovali za nejvyspělejší v nové zemi, byli ekonomicky nejvýkonnější a na jejich území se nacházela většina průmyslu nového soustátí. To byl velký rozdíl proti zaostalému polofeudálnímu Kosovu na jihu země. Asi třetinu obyvatelstva nového státu tvořili Srbové. Problém vznikl už proto, že nebyly uznány jako národnosti Černohorci, Makedonci a bosenští muslimové, kteří byli proti své vůli přiřazeni k Srbům. Nelze se tedy divit, že už na jaře roku 1919 vypuklo v Černé Hoře povstání za samostatnost země proti připojení ke Království SHS.

Slovinci a Chorvati chtěli, aby nový stát byl federací, kdežto mnozí Srbové jej vnímali jako rozšíření své původní země a prosadili jeho unitární podobu, která trvala až do roku 1939. Nikdo soudný nebude zpochybňovat hrdinství Srbů za I. světové války a často skvělý boj jeho armády proti ústředním mocnostem, zvláště válečné úspěchy proti Rakousku- Uhersku do konce roku 1914 byly ohromující, ale v novém státě Srbové ostatní více či méně utiskovali. Chybou bylo i to, že na území Chorvatska přicházeli srbští úředníci, kteří vytlačovali ty domácí. Často se zdůrazňovalo, že Chorvati a ostatní by měli být Srbům vděční za to, že je osvobodili z rakousko-uherského jha. To ovšem nebyla tak docela pravda. Chorvati měli na rozdíl od Slováků v rámci Uher autonomii a žádné odnárodňování se nekonalo. V novém státě, který s od roku 1929 nazýval Jugoslávii, však svoji zemskou samosprávu ztratili. Autonomie tzv. Chorvatské bánoviny byla obnovena teprve v roce 1939.  

Ostré národnostní spory provázely Jugoslávii po celou dobu meziválečného trvání. V roce 1928 došlo k masakru ve Skupštině (parlamentu), kdy srbský fanatik Puniša Račič začal střílet z revolveru na poslance chorvatské selské strany, z nichž dva na místě zastřelil a tři postřelil.