Už proto, že na jeho začátku stála lež o jednotném jihoslovanském národu s třemi větvemi, srbské, chorvatské a slovinské, což byl samozřejmě nesmysl. Došlo také ke spojení území se zcela odlišným civilizačním a kulturním vývojem, a propastnou hospodářskou vyspělostí. Tento pokus byl proto od začátku odsouzen k zániku.
Západ prý rozbil Jugoslávii. To je hloupá lež, protože tato země se rozpadla z vnitřních příčin a neměla vůbec vzniknout. Jestliže si vítězné západní dohodové mocnosti zaslouží výtku, tak právě za to, že po skončení I. světové války umožnily v prosinci 1918 vznik problematického celku - tzv. Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS). Obyvatelstvo tohoto státu tvořily národy s často velmi vzdálenou politickou kulturou a propastnou ekonomickou výkoností. Chorvati a Slovinci patřili k národům západní kultury, právem se považovali za nejvyspělejší v nové zemi, byli ekonomicky nejvýkonnější a na jejich území se nacházela většina průmyslu nového soustátí. To byl velký rozdíl proti zaostalému polofeudálnímu Kosovu na jihu země. Asi třetinu obyvatelstva nového státu tvořili Srbové. Problém vznikl už proto, že nebyly uznány jako národnosti Černohorci, Makedonci a bosenští muslimové, kteří byli proti své vůli přiřazeni k Srbům. Nelze se tedy divit, že už na jaře roku 1919 vypuklo v Černé Hoře povstání za samostatnost země proti připojení ke Království SHS.
Slovinci a Chorvati chtěli, aby nový stát byl federací, kdežto mnozí Srbové jej vnímali jako rozšíření své původní země a prosadili jeho unitární podobu, která trvala až do roku 1939. Nikdo soudný nebude zpochybňovat hrdinství Srbů za I. světové války a často skvělý boj jeho armády proti ústředním mocnostem, zvláště válečné úspěchy proti Rakousku- Uhersku do konce roku 1914 byly ohromující, ale v novém státě Srbové ostatní více či méně utiskovali. Chybou bylo i to, že na území Chorvatska přicházeli srbští úředníci, kteří vytlačovali ty domácí. Často se zdůrazňovalo, že Chorvati a ostatní by měli být Srbům vděční za to, že je osvobodili z rakousko-uherského jha. To ovšem nebyla tak docela pravda. Chorvati měli na rozdíl od Slováků v rámci Uher autonomii a žádné odnárodňování se nekonalo. V novém státě, který s od roku 1929 nazýval Jugoslávii, však svoji zemskou samosprávu ztratili. Autonomie tzv. Chorvatské bánoviny byla obnovena teprve v roce 1939.
Ostré národnostní spory provázely Jugoslávii po celou dobu meziválečného trvání. V roce 1928 došlo k masakru ve Skupštině (parlamentu), kdy srbský fanatik Puniša Račič začal střílet z revolveru na poslance chorvatské selské strany, z nichž dva na místě zastřelil a tři postřelil.
V dubnu 1941 dobylo Jugoslávii nacistické Německo a země se rozdělila na několik celků včetně tzv. nezávislého chorvatského ustašovského státu, který však byl ve skutečnosti vazalem Německa a fašistické Itálie. Připomínat odporné zločiny chorvatských ustašovců včetně masových brutálních vražd srbských civilistů je zbytečné. Byly již mnohokrát zmapovány, nedají se omluvit ničím, ani přecházejícím srbským útiskem. Na druhé straně i srbští četníci vypalovali chorvatské vesnice a masakrovali jejich obyvatelstvo.
Po II. světové válce vznikla socialistické Jugoslávie v čele s komunistou Chorvatem Josipem Brozem Titem, který byl šéfem komunistické strany, prezidentem a vrchním velitelem armády a faktickým diktátorem, a země fungovala jako komunistická federace. Situace se začala měnit po Titově smrti, kdy v zemi mělo vládnout kolektivní vedení tzv. předsednictvo Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ) složené z představitelů všech šesti svazových republik a dvou autonomních oblastí. Tento model však moc nefungoval.
Velký podíl na rozbití Jugoslávie měl komunistický funkcionář a pozdější srbský prezident Slobodan Miloševič, který obratně využíval srbského nacionalismu k upevnění vlastní moci. On má svůj podíl viny na demonstracích albánského obyvatelstva v Kosovu v letech 1989 – 91, které policie brutálně potlačila, a zemřely při nich desítky lidí. Miloševič chtěl být novým vůdcem Jugoslávie, která ovšem měla být centralizovanější než ta za Tita. Nelze se tedy divit, že u nesrbského obyvatelstva vyvolával strach z velkosrbského šovinismu.
Když k tomu připočteme vážné hospodářské potíže, které tehdy Jugoslávie měla, je jasné, že země spěla z vnitřních příčin k rozkladu. Jako první chtěli nezávislost Slovinci a Chorvati. Kdysi jsem v jedné slovinské hospodě v Mariboru zaslechl, že Slovinci chtěli samostatnost, protože už dál nechtěli doplácet na srbské a albánské vyžírky. To je hodně radikální názor, pravdou ale je, že Slovinsko jako ekonomicky nejvyspělejší oblast Jugoslávie do federálního rozpočtu víc dávalo, než z něj dostávalo. Vyhlášení nezávislosti této země předcházelo 23. prosince 1990 referendum, ve kterém 88,2% účastníků při téměř stoprocentní účasti souhlasilo s vyhlášením samostatné Slovinské republiky.
Poněkud horší situace byla v Chorvatsku, na jehož území žila silná srbská menšina. Bylo velkou chybou vedení prezidenta Franjo Tudjmana, že jí zpočátku odmítali přiznat i základní menšinová práva ve školství a kultuře. To bylo příčinou tvrdých bojů, ve kterých se obě strany dopustily válečných zločinů. Asi nejodpornějším činem srbské strany bylo zavraždění 260 raněných Chorvatů ve Vukovaru, které předtím srbské bojůvky vyvlékly z místní nemocnice. Chorvati pro změnu v Gospiči pobili asi 120 Srbů. Obě strany pak vyháněly z domovů civilisty těch druhých.
I v Chorvatsku se konalo 19. května 1991 lidové hlasování o jeho dalším setrvání v Jugoslávii. Při účasti necelých 84% voličů se jich přes 90% rozhodlo pro chorvatskou samostatnost. Takže Chorvatsko a Slovinsko se staly nezávislými na Jugoslávii z vůle svých obyvatel. A jestliže tedy někteří jedinci uznávají referendum na Krymu, pak není důvod nerespektovat vůli lidu i v těchto bývalých jugoslávských republikách.
Z rozpadu Jugoslávie nelze vinit jednoznačně Srby (i když Ti udělali také dost chyb) nebo jiné národy, ale fakt, že došlo ke spojení zcela odlišných kultur, které nefungovalo. Někteří Jihoslované, zvláště Srbové, razili teorii, že v Jugoslávii žije jednotný jihoslovanský národ tvořený třemi větvemi, srbskou, chorvatskou a slovinskou, (přímo se nabízí paralela s tzv. národem československým), což byl samozřejmě nesmysl a rovněž to přispělo ke konci tohoto státního útvaru.
Doporučená literatura
Dějiny jihoslovanských zemí, kolektiv autorů, nakladatelství LN, Praha 1998
Dějiny Srbska, kolektiv autorů, nakladatelství LN, Praha 2013
Dějiny Chorvatska, kolektiv autorů, nakladatelství LN, Praha 2011
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
