Německá armáda utrpěla těžkou porážku, která ovšem neznamenala rozhodující obrat ve válce a navíc sloužila jako zástěrka krachu Rudé armády v souběžné operaci Mars. Oprávněná radost z vítězství také nemůže zakrýt Stalinovy zločiny vůči vlastním lidem. 

V listopadu 1942 zahájila Rudá armáda, respektive vojska Stalingradského, Donského a Jihozápadního frontu operaci Uran - protiútok u Stalingradu. Už 23. listopadu, tedy čtyři dny po zahájení útoku, bylo obklíčení německé 6. a části 4. tankové armády dokončeno u Kalače. V kotli zůstalo na 300 tisíc německých vojáků. Sovětský ofenzivní plán byl dobře připravený, rudoarmějci udeřili na křídla vojsk Osy, které bránily slabě vycvičené a vyzbrojené rumunské, italské a maďarské jednotky. Tak například Rumuni měli k dispozici pouze protitanková děla ráže 37 mm, která byla proti ruským tankům T-34 zcela neúčinná. Není tedy divu, že vojska německých spojenců byly rozdrcena během několika dnů.

Nakonec po nepřetržitých útocích Rudé armády obklíčená německá vojska v únoru 1943 kapitulovala a do zajetí padlo asi 90 tisíc německých vojáků včetně velitele 6. armády polního maršála Friedricha Pauluse. Byla to první velká německá porážka, při které byla zničena celá armáda. Rusové i všichni antifašisté se z krachu německé ofenzívy a sovětského vítězství upřímně radovali.

Nutno ještě dodat, že Německo mohlo této porážce zabránit. Především asi nejlepší německý vojevůdce, polní maršál Erich von Manstein, ale i další vysocí důstojníci, naléhali na Adolfa Hitlera, aby vydal rozkaz k ústupu 6. armády od Stalingradu. To by se určitě povedlo, jenomže vůdce trval tvrdošíjně na dobytí města nesoucí jméno jeho hlavní rivala a jakýkoliv ústup zakázal. Proto je přímo zodpovědný za zbytečnou smrt svých vojáků.

Nutno říct, že v tom byl právě rozdíl mezi Adolfem Hitlerem a Josefem Stalinem. Zatímco Hitler musel mít poslední slovo při velení německým vojskům až do konce války, Stalin po katastrofách v roce 1941, které způsobil Rudé armádě svým nekompetentním velením, raději moudře přenechal rozhodování svým maršálům. To jsou však obecně známá fakta, nyní se ale přesuneme do méně probádaných oblastí sovětských dějin.