Stalo se to v roce 1979, kdy Sámir Kantar z radikálního hnutí Hizballáh zavraždil v Izraeli čtyři lidi, mezi nimi malou čtyřletou dívenku, které rozbil hlavu o kámen. Byl odsouzen izraelským soudem na doživotí, bohužel v roce 2008 byl vyměněn snad za těla mrtvých izraelských vojáků. Je mně hrozně z pomyšlení z toho, že tuto zrůdu v lidské podobě fanatičtí Arabové oslavovali jako hrdinu. Jeho osud je také důkazem toho, že mezi Hizballáhem a islámským státem není žádného rozdílu. Obojí jsou islamističtí fanatikové, kteří se neštítí žádného zločinu proti „nevěřícím“.

To, že našel útočiště u asadovského režimu v Damašku, není náhodné, protože současná syrská vládnoucí klika muslimské fanatiky z Hizballáhu vyzbrojuje a všelijak podporuje. Nelze se divit, v éře Bašára Asada trávil spokojené stáří rovněž v Damašku významný nacistický válečný zločinec Alois Brunner, pravá ruka Adolfa Eichmanna, který má na svědomí životy statisíců Židů, a v poklidu zde v roce 2010 zemřel. Nemám tedy důvod nevěřit ochráncům lidských práv, že syrský diktátor Asad, útočí na civilisty chemickými zbraněmi a barelovými bombami, když vědomě kryje vrahy dětí a jeho stoupenci dokonce taková monstra oslavují jako hrdiny. Stydím se za ty, kteří se po všech těch prokázaných hrůzách mají drzost zastávat takového netvora.