Jana Bobošíková, Hana Lipovská: Deset vánočních drzostí Bernda Posselta

Předák sudetských Němců zneužil vánoční čas a s ním spojenou symboliku k již tradičnímu přepisování minulosti. Použil k tomu mnoha nepravd a argumentačních faulů. Přinášíme rozbor jeho vystoupení. Posseltovu „adventní řeč“ z němčiny přeložil Ing. Jan Schwippel, CSc., bývalý poslanec ODS.

1. Pojem „Sudetoněmecká etnická skupina“. Tento pojem se v textu projevu, včetně titulku, vyskytuje celkem dvanáctkrát. Ani podle české, ani podle mezinárodní odborné literatury Sudetští Němci nejsou etnickou skupinou. Odborná literatura rozlišuje etnickou skupinu Češi a etnickou skupinu Němci.

Klademe si proto otázku: Proč se Bernd Posselt, v rozporu s vědeckými poznatky, snaží definovat odsunuté Němce jako samostatnou etnickou skupinu, když jí ve skutečnosti nejsou? Jedním z možných vysvětlení může být snaha domoci se požadavků sudetoněmeckého landsmanšaftu prostřednictvím mezinárodní legislativy, zj. Listina základních práv EU, která hovoří o etnickém původu a chce dosáhnout toho, aby s nimi bylo zacházeno v mezinárodněprávní oblasti zvláštním způsobem, když už se nepodařilo uplatnit územní a majetkové požadavky na Českou republiku přímo.

2. „Právě my, kteří jsme zvláště trpěli nenávistí, vyhnáním a rozdělením nebo jejichž dějinami bohužel prošel nacionalismus, právě my víme nejlépe, jak neskutečně významnými jsou dialog, přátelství, láska k bližnímu a společenství.“

Pojem „vyhnání“ či „vyhánění“ použil Posselt ve své adventní řeči také dvanáctkrát. Dějinami německy mluvícího obyvatelstva v Československu nacionalismus neprošel. Ale velká část tohoto obyvatelstva byla, spolu s Adolfem Hitlerem, spolustrůjcem největšího dějinného extremismus ve formě rasismu, nacismus a holokaustu. Jak pro Český rozhlas uvádí historik PhDr. Jindřich Dejmek, DSc.: „při posledních volbách v Československu, obecních volbách v květnu 1938 v průměru 88 až 92 procent Němců v jednotlivých obcích volilo stranu, která se tehdy už otevřeně hlásila k nacismu.“ Tito voliči volili především nacistickou Sudetoněmeckou stranu Konrada Henleina.

Postoje Němců v českém pohraničí zaznamenala roku 1938 Milena Jesenská, zavražděná o šest let později v německém koncentračním táboře Ravensbrück:

„Celý kraj se zřejmě „přiznává k nacionálně socialistickému světovému názoru“, zdraví vztyčenou paží a siegheiluje, nosí odznaky SdP, bílé punčochy, okované boty duní po dláždění a dívky nosí na uších zapletené copánky s mašličkami, dirndly a hubertusy. Celá Henleinova strana paráduje v pohraničí v kostýmech nacionálně-socialistického světového názoru v naprostém přesvědčení, že se jí nemůže nic stát. Henleinovské ordnerské oddíly pochodují mlčky městy a vesnicemi. Ordneři – hoši mezi 16 až 21 lety – středoškoláci, cvičí z pátku na sobotu nebo ze soboty na neděli pochodování, rozčlenění ve vojenské útvary, rázují v četách do okolí. Ostatní mají „turnéři“ – vůdci čet – pasy a přejíždějí hranice, zúčastňují se pravidelného cvičení v Německu. Tato cvičení mají zvláštní ráz a jmenují se „přibližovací cvičení“. Když se byli v Německu naučili „přibližovat se“, odjíždějí zpět do Československa, učit zdejší německou mládež, kterak vítat ty, kteří se přibližují. Každá silnice má na hranicích pohraniční závory a u těchto závor se denně koná jakési symbolické divadlo: na německé straně pochodují uniformované čety až těsně k závorám, na naší straně stojí henleinovci se vztyčenou paží po celou dobu tohoto výstupu, zdravíce s němou divadelností své „bratry z mateřské země.” (Milena Jesenská, Sudety 1938: jakési symbolické divadlo, reportáž z časopisu PŘÍTOMNOST čís. 36 – září 1938.)

Klademe si otázku, kde bere Posselt drzost, dělat z německého obyvatelstva tehdejšího Československa mučedníky.

3. „Slovo domov pochází od domu, kde jsme doma. A právě lidé, kteří ve své osobní historii a v historii své rodiny museli zažít, že ztratili domov, kteří byli násilným způsobem ze svého domova vyhnáni, mají obzvláště niterný vztah k domovu.“

Podle mezinárodních dohod se domov těch, kteří byli úředně odsunuti, nenachází na českém území. Klademe si proto otázku, proč Bernd Posselt vidí svůj domov Čechách, a upozorňujeme, že „domov“ není, na rozdíl od genderu, otázkou osobního pocitu. Pokud je dnes jednoduché označit se za černou lesbu, jste-li bílý heterosexuální muž, stále ještě není možné tvrdit, že domov – v právním slova smyslu – máte v Jablonci nad Nisou, jste-li rodáci z německého Pforzheimu, jako třeba Bernd Posselt.

4. „Vyhánění začalo v roce 1945, ale větší část naší etnické skupiny byla vyhnána až roku 1946, kdy už jinde začínala obnova. V době, kdy už bylo rok po válce. Moje rodina byla vyhnána v listopadu 1946 z Jablonce nad Nisou. Tedy více než rok po konci války.“

K transferu Němců z našeho pohraničí došlo na základě ministerských výnosů, Postupimské dohody i Směrnice k provádění soustavného odsunu (transferu) Němců z území ČSR vydanou Ministerstvem vnitra. Nejednalo se tedy o „vyhánění“, jak říká Posselt, nýbrž o transfer na základě mezinárodního práva, který byl prováděn organizovaně, a to nejen v Československu, ale také v Polsku a Maďarsku, a to i pod dohledem Spojených států amerických. Prezident Edvard Beneš ve svých pamětech vydaných v roce 1948 popisoval vyjednávání následovně:

„Otázku odsunu našich menšin jsem podrobně pro jednával po jednání s vládou britskou také s Moskvou prostřednictvím velvyslance Bogomolova z jara roku 1943 před svou cestou do Washingtonu, když jsem do hodoval tehdy i znění naší budoucí smlouvy spojenecké se Sovětským svazem. Moskva mi zásadní svůj souhlas vyslovila prohlášením velvyslance Bogomolova, odevzdaným 5. června 1943 dr. Ripkovi, který mi je pak hned na žádost Bogomolova telegrafoval do Washingtonu (6. června) a já jsem potom ihned o něm jednal s Rooseveltem. Maje totiž takto stanoviska Londýna i Moskvy, předložil jsem otázku hned za svého pobytu ve Washingtoně presidentu Rooseveltovi, kterými tehdy svůj osobní souhlas také okamžitě dal, dodávaje, že to, co vyvolalo takovou katastrofu, jakou způsobil světu Mnichov, musí býti odstraněno definitivně a jednou provždy. Celá otázka našich Němců byla pak prakticky vyřízena na konferenci Sovětského svazu, Spojených států a Velké Británie v Postupimi v červenci roku 1945, kde byl odsun Němců z našich zemí mezinárodně usnesen a pak v letech 1945 až 1946 definitivně námi za vedení a pod plnou a stálou kontrolou států.“ (BENEŠ, Edvard. Paměti: Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. Praha: Orbis, 1948. s. 330-331.)

Klademe si otázku: kde bere Posselt drzost hovořit o zákonném transferu Němců z Československa jako o „vyhánění“? A klademe si otázku, jak je možné, že v průběhu uplynulých třiceti let slovo „vyhánění“ přejalo mnoho českých akademiků, žurnalistů a politiků.

5. „To nebyla žádná spontánní msta, to byla chladnokrevně plánovaná etnická čistka.“

Pojem „etnická čistka“ vznikl podle Organizace spojených národů až v 90. letech v souvislosti s válkou na Balkáně. Letošní adventní vyjádření Bernda Posselta koresponduje se slovy prezidentského kandidáta z roku 2013 Karla Schwarzenberga, českého ministra zahraničních věcí ČR: „Já jsem vždy říkal a na tom trvám, že to, co jsme v roce 1945 spáchali, by dnes bylo odsouzeno jako hrubé porušení lidských práv. Asi by se tehdejší vláda včetně prezidenta (Edvarda) Beneše ocitla v Haagu.“ Připomeňme, že prezident Miloš Zeman tehdy kontroval slovy: „Do této chvíle, respektive do včerejška, bych naprosto respektoval, že budete prezidentem České republiky (…) Ale ten, kdo označí (…) jednoho z prezidentů Československa za válečného zločince, mluví jako sudeťák, a ne jako prezident.“

Klademe si otázku: Lobbuje tak Posselt za přípravu budoucího mezinárodního práva, které má umožnit, prostřednictvím zavádění nových pojmů vymáhání neoprávněných majetkových a územních požadavků odsunutých Němců?

6. „A když se zastáváme domova, pak se nezastáváme jenom domova pro nás, ale zastáváme se toho, aby všichni lidé směli žít ve svém domově, ať už tento domov chtějí mít kdekoli, to je jejich rozhodnutím, a nikdo je nesmí vyhnat. A v době, kdy je vyhánění i nadále součástí politiky, kdy je omlouváno, bagatelizováno nebo přikrášlováno, je významné poukázat znovu na základní myšlenku práva na domov, jehož porušení jsme zažili a jehož porušení i dnes milionkrát zažívají lidé po celém světě.“

Právo na domov mezinárodní právo nezná. Hovoří se o něm v právu německém. „Základního zákona SRN se nelze dovolávat na podporu požadavku práva na vlast jako institutu mezinárodního práva. Je příznačné, že americká, britská i francouzská literatura o právu na vlast nepojednává.“

Neměli bychom zapomínat, jak v souvislosti se svými požadavky vnímají sudetští Němci evropskou integraci. Článek z dubna 1996 hovoří jasně: „Ve Stanovisku k sudetoněmecké otázce označili představitelé Sudetoněmeckého landsmanšaftu za politický cíl “právo na vlast a sebeurčení národů v rámci evropské integrace, a to nezávisle na sporné Mnichovské dohodě z r. 1938″. Výslovně bylo zmíněno právo “návratu do vlasti”. Právo na domov podpořily v SRN i politické strany: SPD (22. 1. 1961), CSU (3. 6. 1961), FDP (15. 10. 1964), CDU (16. 11. 1994).“

Klademe si otázku: kde bere Posselt drzost klást rovnítko mezi legálně a legitimně odsunuté Němce, kteří masivně schvalovali nacistickou Henleinovu politiku, a uprchlíky z oblastí válečných konfliktů?

7. „A pro mě je jednou z nejkrásnějších knih – a mohu vám jen doporučit si ji o Vánocích možná znovu přečíst – Útěk do Egypta část z království českého od našeho velkého krajana Ottfrieda Preusslera, který je mým ještě bližším krajanem, ba dokonce velmi vzdáleným příbuzným.“

Posseltův vzdálený příbuzný a velký krajan Ottfried Preussler není jen autorem Útěku do Egypta a Čarodějova učně. Byl také propagátorem Hitlerovy mládeže (Hitlerjugend) v nacistické propagandistické knize pro mládež „Erntelager Geyer“.

Zde si otázku, proč svého příbuzného, propagátora Hitlerjugend, Bernd Posselt propaguje, neklademe.

8. „Když se mě ptají, kde pro mne leží domov, pak řeknu že na prvním místě v Sudetoněmeckém dni.“

Nabízí se ironické povzdechnutí, zda Posseltův domov levituje v čase a zhmotňuje se jen jediný den v roce. To by však bylo tuze laciné.

Pak je zde ale vysvětlení pro nás nebezpečnější. A sice, že se Posselt cítí na prvním doma v přítomnosti českých politiků, kteří jej jezdí v tento den do Německa pozdravit:

Daniel Hermann se Sudetoněmeckých dnů zúčastnil v roce 2016 jako vůbec první člen české vlády, k Posseltovi a dalším členům Sudetoněmeckého landsmanšaftu se obrátil se slovy „Milí krajané“.
O rok později vystoupil na Sudetoněmeckých dnech také tehdejší vicepremiér, lidovecký předseda Pavel Bělobrádek.
Současná druhá politická náměstkyně ministra zahraničních věcí, do jejíž gesce spadá „podpora krajanů“, exministryně Michaela Marksová Tominová se účastnila Sudetoněmeckých dnů již v roce 2012.

A opět: neměli bychom zapomínat, jak v souvislosti se svými požadavky vnímají sudetští Němci evropskou integraci (viz bod 6).

Klademe si otázku, proč vládami České republiky nebyla zatím uvedena v život česká výjimka z Listiny základních práv a svobod EU v rámci Lisabonské smlouvy. Česká výjimka měla ochránit územní a majetkové poválečné uspořádání České republiky před zneužitím práva coby nástroje politiky. O její současné uspání se zasloužili především politici ČSSD, ministr Jiří Dientsbier
a předseda vlády Bohuslav Sobotka. Uvidíme, zda se některá z budoucích vlád chopí šance a na unijní úrovni falešné naděje krajan Posselta s konečnou platností pohřbí.

9. „Absolutním zábleskem naděje z posledních týdnů bylo otevření Sudetoněmeckého muzea v mnichovské Hochstrasse.“

O muzeu informuje web Ministerstva zahraničních věcí ČR. Za přítomnosti naší konzulky Kristiny Larischové bylo otevřeno v říjnu tohoto roku. Česká konzulka si spolu s Posseltem muzeum prohlédla. Je tematicky věnováno pěti okruhům: „vlast a víra“, „hospodářství a kultura“, „nacionalismus a národní stát“, „ztráta a vyhnání“ a „poválečná doba a nový začátek“.“

Klademe si otázku: jak je možné, že v muzeu, na jehož přípravě se jako členové vědecké rady podíleli dle jedné z členek, bývalé ředitelky Památníku Lidice Martiny Lehmannové (do funkce jmenované právě tehdejším ministrem Hermannem), zástupci Židovského muzea, Historického ústavu Akademie věd ČR, Katedry historie Karlovy univerzity a Českého výboru ICOM, existuje prohlídkový okruh s názvem „ztráta a vyhnání“. Pojem „vyhnání“ odporuje jak historické realitě, tak mezinárodnímu právu a legitimitě, jak jsme prokázali výše.

10. „Svět by byl bez nás jako etnické skupiny nekonečně chudší – mnohým by se jistě líbilo, kdybychom zmizeli – ale mnozí už dávno vědí, že by svět bez nás byl chudší a že by tato pestrá Evropa bez nás také byla mnohem chudší, a proto je důležité, abychom pečovali o naše kořeny, ale také s optimismem a otevřeností směřovali k lepší budoucnosti.“

Nevíme, zda by byl svět bez (neexistující) sudetoněmecké etnické skupiny skutečně „nekonečně chudší“. Je však evidentní, že by byl chudší kupříkladu o válečného zločince, předsedu sudetoněmecké nacistické strany SdP, Gruppenführera SS Konrada Henleina. Připomeňme si jen několik vět týkajících se Československa z henleinovského „Základního plánování, O. A.“ (Grundplanung, O. A.) z konce 30. let, které cituje např. Kongres Spojených států Amerických (Congressional Record: Proceedinga and Debates of the Congress, U.S. Government Printing Office, 1959, Sv. 105, díl 15, str. 19798):

Pro wehrmacht Německé říše je německé národní území Československa vlastní zemí, nepřátelskou zemí je české národní území. Podle toho je třeba rozvinout operativní opatření a bojové akce. V duchu národnostního rázu konfliktu bude třeba vést bojové akce na českém národním území už od prvního okamžiku s největší ostrostí ve smyslu totální války.
Budeme se snažit, aby česká průmyslová střediska zakrněla. (…) Mohou být vyvlastněny, jestliže se majitelé exponovali v boji proti němectví (např. Baťa Zlín).
Je třeba podporovat na nejširší základně cesty českých dětí do říše na zotavenou, a to s pobytem co nejdelším. Totéž platí pro mladistvé, pokud jde o pobyt v táborech a o odborný výcvik.
Máme zájem na tom, zachovat už jednou rozložený stav českého národa a udržovat ve prospěch němectví v labilním stavu hranice mezi němčinou a češtinou. Tak dosáhneme toho, že se široké vrstvy českého obyvatelstva přihlásí k německé národnosti. (…) Kdo jednou nalezl během pronikavých otřesů svou cestu z češství k nám, ten má pocítit, že si ho ceníme jako občana Německa a také jako soukmenovce.

Poznámka autorek: Jako občanky České republiky a jako členky spolku Lidice Memory se domníváme, že Bernd Posselt nepřispívá ke skutečnému smíření mezi těmi Čechy a Němci kterým je nacismus a s ním spojená rozpínavost a mocenské i majetkové choutky, bytostně cizí, ale že slouží zájmům zcela jiným.

Celý adventní projev Bernda Posselta najdete zde.

Jana Bobošíková a Hana Lipovská