Možná tento pocit umocnil fakt, že do práce denně chodím přes Anděl, kde byla koncentrace různých svodů a lákadel na voliče neobyčejně silná. Nevím, jak to působilo na ostatní Pražany a Pražanky, ale na mě to bylo prostě moc.
Také jsem nevěřícně sledovala comeback nechvalně proslulých, s korupcí spojených politiků, jako je např. Milan Jančík nebo Zbyněk Passer, kteří se neváhali stylizovat do role bojovníků, kteří zbaví Prahu korupce. To si opravdu myslí, že máme všichni tak krátkou paměť?
Ale abych nebyla jenom pesimistická. Co mě na letošních volbách opravdu potěšilo, bylo výrazné zastoupení žen na kandidátkách. Nejen v Praze, ale v celé České republice kandidoval rekordní počet i podíl žen. Konkrétně to bylo 32 procent.
Za 20 let, kdy si volíme své zastupitele a zastupitelky, se počet ženských kandidátek zdvojnásobil a postupně stoupal volby od voleb.
Díky tomu je v komunální politice zastoupení žen nejvyšší ze všech úrovní české politiky, i když i tak je to jen něco málo přes čtvrtinu. Nebo se na to podívejme opačně: Na radnicích připadají mužům tři čtvrtiny křesel. Inu, k rovnováze máme pořád ještě dost daleko.
Vyvážené zastoupení mužů a žen v řadách zastupitelů by přitom podle mého názoru přineslo celou řadu pozitiv. Ženy a muži mají totiž odlišné životní zkušenosti, a tím pádem často i jiné priority v politice. A ženské zkušenosti v současné politice chybí, což je velká škoda.
Pokud je polovina populace prakticky vyloučena z rozhodování o správě věcí veřejných, je to jako dívat se na svět jedním okem. Spoustu věcí snadno přehlédnete: Třeba to, že chybí místa ve školkách nebo že zastávky místní dopravy jsou moc daleko od školy či zdravotního střediska. Nebo že se do klasických autobusů a tramvají s kočárkem hodně těžko nastupuje.
To, že muži-politici na určitá témata zapomínají, přitom nemusí být vůbec záměrné. Dokud totiž určitou životní zkušenost nemáte, prostě vás nenapadne ji řešit. Právě proto je důležité, aby v politice muži a ženy rozhodovali společně.
Ženské tváře se na plakátech v předvolební kampani objevovaly opravdu často. Bohužel občas i ve stylu, který je přinejmenším nešťastný.
V Praze byla exemplárním příkladem takovéto nevhodné kampaně, založené na odvážných fotografiích a lechtivých heslech, kandidátka do Senátu Laura Janáčková. Paní Janáčková má samozřejmě právo využít v kampani takto kontroverzní způsob sebeprezentace.
Rozhodně jí to přineslo kýženou mediální pozornost. Bohužel jí už ale nedochází, že tím škodí nejen sobě, ale i dalším političkám.
Ženy nemají být v politice proto, aby se bylo na co dívat, jak s oblibou někteří prohlašují. Je smutné, když se pro takto stereotypní sebeprezentaci rozhodne sama politička.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas
