Jaromír Petřík: Bylo lépe za komunistů, nebo je lépe za současné demokracie?

Cituji z jednoho blogu: „Nešťastný člověk, člověk neschopný a rovněž líný vymění vlastní svobodu za plný ešus erární šlichty s dobrým pocitem, že časem bude stejný ešus i pro bližního, který se pokoušel prožít si svůj život po svém a kterému to bylo znemožněno.

Proto je třeba neustále vést onu "starou" válku. Bojovat za to, aby komunistická ideologie byla pravdivě vykládána se všemi historickými atributy. Aby zejména mladí nepodléhali sladkým příslibům o sociální spravedlnosti (ZDE).

Jak to tedy vlastně je s tím „plným ešusem erární šlichty?“

Co se týká životní úrovně, ta by měla stoupat přirozeným vývojem a technickým pokrokem. Jaký je tedy výsledek za téměř 30 roků po pádu „komunismu“ u nás?

Pokud vezmeme v úvahu ceny potravin či spotřebního zboží vzhledem k tehdejšímu a současnému průměrnému platu, tak kupní síla je nyní rozhodně vyšší. Tady mám jen obavu, že se mnou nebudou souhlasit desetitisíce našich bezdomovců a téměř milion našich občanů v exekuci, protože tyto „vymoženosti“ za komunistů u nás opravdu nebyly.

Jak je to s další nejzákladnější lidskou potřebou (vedle potravin), tedy s dostupností bydlení? Ze všech stran nyní vidíme inzerci realitních kanceláří, které se předhánějí ve svých nabídkách.

Jak bylo dostupné vlastní bydlení pro mladého člověka před rokem 1989 a jak je to nyní?

Uvedu příklady z města průměrné velikosti kolem 10.000 obyvatel (tento požadavek splňuje město Boskovice, kde žiji celý život). V polovině padesátých let, krátce po měnové reformě v roce 1953 stál pozemek 6 Kč/m2 a komunisté tehdy vyhlásili akci 100.000 rodinných domků s nákupem materiálu za velkoobchodní ceny, tedy s cca 30% slevou. Protože po měnové reformě nikdo neměl dostatečnou hotovost, tak veškerý stavební materiál financovaly tehdejší státní podniky, kdy stavebník půjčku splácel svému zaměstnavateli. Pokud stavebník nebyl schopný splácet, stavba připadla dotyčnému podniku. Ale v našem městě tímto druhem výstavby vznikla celá ulice a neslyšel jsem o jediném případu, že by někdo nebyl schopný půjčku splatit. Konkrétně, moji rodiče měli půjčku 36.000 Kč, kterou spláceli po 300 Kč měsíčně a splatili ji cca za 12 roků (jaký byl úrok, si již rodiče nepamatují). Celkově je dům o 6 místnostech (byl pro 2 rodiny) na pozemku 1.000m2 a celkové náklady cca 90.000 Kčs. Plat byl tehdy kolem 1000 Kčs měsíčně. Tento příklad podrobně uvádím proto, že se nikde na Internetu nic nedá zjistit o akci výstavby 100.000 rodinných domků s materiálem za velkoobchodní ceny, kterou komunisté podnikli pro naše občany. V šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech se stavělo ve velkém, vznikly celé nově postavené čtvrti. Stavební náklady se sice zvýšily, ale nadstandartní dům se dal postavit za 150.000 Kčs v šedesátých letech a za 300.000 Kčs v osmdesátých letech. To již byly průměrné platy vyšší. V šedesátých letech cca 1.700 Kčs, v polovině osmdesátých let přes 3 000 Kčs. Součástí půjček tehdy byly tehdy i tzv. „nenávratné půjčky“, kdy stavebník, pokud včas zkoulaudoval, tak se mu část půjčky prominula a nemusel ji splácet.

Též ve velkém probíhala bytová výstavba hlavně družstevní svépomocí. Stavebník složil cca 30.000,-Kč (pokud je neměl, tak mu půjčila Spořitelna, nebo podnik, kde pracoval) a odpracoval podle velikosti bytu 2 - 3000 hodin. Poté splácel měsíčně kolem 200 - 300 Kčs podle velikosti bytu až do ceny kolem 100 - 140.000 Kčs (to byla celková cena bytu podle velikosti).

Očekávám tedy, kdo jako první spustí povyk, že za komoušů byla bytová krize a mladí neměli kde bydlet, tísnili se s rodiči v "králíkárnách" apod. Tu krizi přece komunisté řešili masovou výstavbou sídlišť (všechna velká města jsou jimi obklopena a bydlí v nich statisíce lidí - kde by bydleli dnes, postarali by se snad o ně současní komunistobijci?) Mladé rodiny komunisté podporovali i novomanželskými půjčkami na vybavení bytu do 30.000 Kč s úrokem 1,6 %, kdy se za první dítě odepisovaly 2.000,-Kčs a za každé další 4.000 Kč.

A nyní?

Stavební pozemek v našem městě začíná na 2.200,-Kč/m2, stavba vlastního domu podle velikosti 3 - 4 miliony Kč. Celkem, tedy nejnižší cena za menší domek včetně pozemku vychází 5 milionů Kč, ale nadstandartní, např. 6+1, jaký se dal ještě v osmdesátých letech postavit za 300.000 Kč, již nyní vychází kolem 7 milionů Kč. Je to za 30 roků 23x více, přičemž platy vzrostly cca 6x. Uvažuji průměrný plat přes 3.000 Kčs koncem osmdesátých let a 20.000 Kč nyní, protože přes 30.000,-Kč, jak se oficiálně uvádí průměrný plat nyní, vydělává málokdo.

Celých 28 let nový režim těžil z práce komunistů. Teď už ale všechno "projedli" a nastává lámání chleba. Byty přestaly být pro mladé lidi dostupné. Na mladé rodiny čeká budoucnost kdy, pokud dosáhnou na hypotéku, budou otroky finančníků do konce života s hrozbou, že o všechno přijdou. Nikdo se přitom nezmiňuje, o kolik víc bankám budou muset vrátit (a nejsou to tisíce, jsou to miliony). Takto postižení mladí lidé tedy určitě ocení svobodu a možnost prožít život po svém, jak píše pan Vodvářka. Měl by jim ovšem poradit, jak prožít svobodný život po svém, když chybí vlastní střecha nad hlavou a nad takto finančně „zajištěným“ člověkem se neustále vznáší hrozba exekuce...

Rozepsal jsem se o otázce bydlení obšírně, ale mít vlastní střechu nad hlavou je základní lidská životní potřeba a pokud člověk před rokem 1989 nebyl lempl, bylo bydlení dostupné pro každého.

Při současných cenách bydlení již pro většinu mladých lidí přestává být vlastní bydlení dostupné (na měsíční splátky včetně služeb kolem 20.000 Kč již má málokdo. Pozn.: jen voda se zdražila cca 100x). Začínají se stávat pouze nájemci, kdy po celý život budou platit horentní sumy za něco, co jim nikdy nebude patřit, zato budou žít v obavách, kdy jim majitel objektu podle libosti může zvýšit nájem, nebo je kdykoliv z bytu vyhodit. Opravdu „svoboda“ k nezaplacení...

A to před rokem 1989 nexistovaly podobné „lahůdky“ jako exekutoři, kteří kvůli malým dluhům berou nyní střechu nad hlavou našim občanům naprosto běžně. Exekutory nezajímá, kdo dluh způsobil a vymáhají peníze i po těch, kdo se ve skutečnosti stali oběťmi dlužníků. O tom by mohl říct svoje bývalý bloger Jaroslav Janota (kdyby žil), který se do dluhové pasti dostal ne vlastní vinou a za zazmatkování při návštěvě exekutorů (kdy jediné, co se stalo, byly prostřelené dveře - ZDE). Jaroslav Janota dostal 12 roků vězení nepodmíněně (na rozdíl od úkladných vrahů, kteří ubodali v lese dívku a dostali pouze 8 a 4 roky vězení (ZDE).

Tím se dostáváme k úrovni současné justice, kdy Václav Havel označil komunistickou justici za pokleslou. Jaroslav Janota „problém“, který by se mu za komunistů asi nikdy nestal, „svobodně“ řešil sebevraždou v naší „svobodné demokracii“, kdy jej soudila „nezávislá justice“ (ZDE).

Tyto příklady uvádím, aby si mladá generace početla, jak se k našim občanům chová současná svobodná a „nezávislá“ justice a aby sami posoudili, zda je pokleslejší, než ta komunistická, před rokem 1989.

Musím též objektivně uvést, kdy se komunistobijci neustále ohánějí politickými procesy a popravami v padesátých letech, že zaplést se s komunistickou justicí ohledně politických názorů nebyla legrace. Co se procesů z 50. let týče, což je oblíbená parketa komunistobijců, co mají procesy z 50. let společného s komunisty v době normalizace? To pořád ještě probíhaly padaly hrdelní tresty? A co mají společného s dnešními komunisty? Jde o úmyslnou dezinformaci a mystifikaci.

Ale, pokud se podíváme na počet poprav a justičních omylů v USA, tak tzv. „věrohodné zdroje“ přesné statistiky pro jistotu neuvádějí, jen se dočteme, jak počet poprav v USA klesá, kdy „pouze“ stát Texas od roku 1976 popravil „pouze“ 538 lidí (ZDE). Což je v tomto jediném státě USA daleko větší počet poprav, než u nás v celých padesátých letech.

A justiční omyly? Počtěme si ZDE.

A zločiny západní „demokracie“- našeho vzoru?

Jeden z amerických „vojenských poradců“ Barton Osborne vypověděl před parlamentním grémiem: „Tisíce vietnamských civilistů, kteří se ocitli v podezření, že pomáhají komunistickým guerillám, nebo se prostě zdržovali v nesprávnou dobu na nesprávném místě, byly mučeny a zabíjeny jen proto, aby se naplnily kvóty. Nevím o žádném vězni, který by výslech přežil. Zemřeli všichni! Většinou byli umučení k smrti nebo svrženi z vrtulníků.“ Osborne nazval Phoenix „sterilním neosobním vražedným programem“, který je srovnatelný s hrůzami nacistů. Churchův výbor, jenž se v roce 1975 znovu zabýval rolí CIA v rámci operace Phoenix, dospěl k závěru, že od začátku roku 1968 do května 1971, padlo za oběť 20.587 Vietnamců. Dnes už dokonce existují opěrné body pro domněnku, že počet obětí byl až dvojnásobný, tedy 40.000. Zdroj: Egmont R. Koch: Povolení zabíjet.

To pro ty, kteří se ohánějí údajným komunistou Pol Potem v Kambodži, kdy Pol Pot toho měl s komunismem společného asi tolik, jako katoličtí křesťané se satanisty. Mezi současnými nejvěšími komunistobijci jsou totiž právě křesťané. Tak bych jim jen připomněl, jak se mezi sebou kvůli výkladu víry vraždili katolíci s protestanty od středověku až do nedávné doby v Severním Irsku.

Omlouvám se, že jsem napsal tak dlouhý článek, ale snad je zde dostatek argumentů pro ty, kteří neustále volají po válce s komunisty na věčné časy a nikdy jinak. Mají totiž takové máslo na hlavě, že současní komunisté by je mohli vyučovat slušnosti a morálce. Plný ešus „erární šlichty“ mají zajištěný od „neziskovek“, které pořádají protesty na Václaváku a snaží se „vychovat“ mladou generaci po vzoru 12leté Viki (ZDE).