Byť s taoismem patrně nesouvisí, životní zkušenost mě vede k uznání, že často může být pravdivé. Paradoxně si je v poslední době často vybavuji při sledování zápasů Andreje Babiše s protivenstvími, jimž čelí jako šéf koalice. Pochybuji, že se v soužití s koaličními „přílepky“ a panem prezidentem cítí šťasten. Jde o velmi silnou osobnost. V posloupnosti českých předsedů vlády mnohé z nich zastíní. Dařilo se mu jako podnikateli. Vybudoval obrovskou úspěšnou firmu. Zkušenosti z jejího řízení přenesl do politického života. Vytvořil politické hnutí, které ve volbách nemá konkurenci. Stojí za ním třetina národa. Stal se ministrem financí a následně dvakrát předsedou vlády.
Přesto jeho současné postavení má do pohodovosti daleko. Potíže mu nedělá tolik opozice, jako představitelé pidistran, jež přibral do hry a pomohl jim k podílu na moci. Moc jim vstoupila do hlav nepřiměřeně jejich nepatrné voličské podpoře. Kromě toho pan předseda vlády musí nějak vyžít s prezidentem republiky, který ho porazil v prezidentských volbách a rovněž je velmi silnou osobností s politickými názory, jež se od jeho viditelně liší. Ústava (popř. ústavní zvyklosti) ho nadala pravomocí korigovat některé kroky předsedy vlády. Neváhá využít ji, když to je dle jeho názoru k dobru státu. Někdy ovšem někomu šlápne na palec, vyvolá pohoršení a předseda vlády musí ve vyvolané situaci „bruslit“.
Do choulostivé situace ve vztahu k panu prezidentovi kvůli jeho neochotě vyhovět touze po významném místě na slunci se dostali poslanci za Motoristy, pánové Petr Macinka a Filip Turek. Pan prezident neuhnul ani o píď před touhou Filipa Turka po ministerském křesle, nejdříve po úřadu ministra zahraničí, pak aspoň ministra pro životní prostředí, když už nic lepšího nebylo. Petr Macinka jako předseda strany a neodbytný bojovník za splnění nároků Filipa Turka se do boje pustil s vervou. Zapomněl při tom na obecná pravidla slušného chování k starším významným lidem.
Jak vnímáte demonstraci Milionu chvilek na Letné?Anketa
Petr Pavel měl za sebou již před zvolením prezidentem republiky úspěšnou kariéru. Dosáhl hodnosti armádního generála a významného postavení ve vojenských strukturách NATO (kde mu nevadilo někdejší členství v KSČ a příslušnost ke zpravodajským službám). Sluší se při jednání s takovou osobností zachovávat formální zdvořilost. Čtení starého Rudého práva za jeho zády při projevu ve sněmovně působilo dojmem frackovitého výsměchu, ač netečnost by byla také výmluvná a nemohla působit urážlivě. A jakékoli vzkazy ministra zahraničí Petra Macinky o tom, jak špatně se ze strany jeho úřadu panu prezidentovi povede, byly naprosto nepřijatelné. Prezident reprezentuje stát navenek a ministr zahraničí je pouze vykonavatelem zahraniční politiky, o které rozhoduje vláda. A osobnosti pana prezidenta a ministra zahraničí jsou svou úrovní nesouměřitelné.
Nakonec pan prezident navzdory jeho chování k němu jmenoval donedávna zcela nevýznamného človíčka ministrem zahraničí. Pan ministr by mu měl být vděčný, protože díky jeho neústupnosti vůči nárokům poslance Filipa Turka se dostal do prestižní funkce, na kterou původně nesměl ani pomyslet. Dle pana bývalého prezidenta Václava Klause si v ní počíná jako ryba ve vodě. Jako předseda strany a ministr zahraničí by měl být Petru Pavlovi vděčný také proto, že poslanec Filip Turek nedostal příležitost, aby jako ministr sebe a vysílající stranu ztrapnil anglickými projevy při významných mezinárodních akcích.
Pan předseda vlády se nějakým způsobem musel nesrovnalostmi mezi panem prezidentem a pány Turkem a Macinkou zabývat. Určitě ho to hnětlo a zdržovalo od užitečnější práce. Aby nevyhrotil hněv neuspokojených ctižádostivců až do rozhodnutí o opuštění koalice Motoristy, zasadil se, aby vláda poskytla poslanci Filipu Turkovi náplast v podobě jmenování vládním zmocněncem pro klimatickou politiku a Grean Deal. Rozhodnutí bylo omluvitelné usnadněním zvládání řízení ministerstva životního prostředí ministrem zahraničí Petrem Macinkou. Dle mého názoru po obsazení ministerstva řádným ministrem funkce ztratila opodstatnění a hospodárně si vedoucí vláda by ji měla zrušit.
Dozvukem útoků na pana prezidenta jsou asi úvahy o jeho neúčasti na summitu NATO. Při rozhovorech mezi panem prezidentem a panem předsedou vlády se o tom nejednalo. Ale sotva Andrej Babiš dorazil do Strakovky, s vrchnostenskou nedbalostí vezíra nechal dorazit k uším pana prezidenta zprávu, že na summit tentokrát nepojede jako obvykle hlava státu, ale předseda vlády a s ním ministr zahraničí Petr Macinka. Pokud vím, oficiálního vysvětlení změny zastoupení České republiky na summitu se Petru Pavlovi dosud nedostalo. Takto se obvykle nakládá jen s bezvýznamným člověkem. Vzhledem k tomu, co se dělo kolem nejmenování poslance Filipa Turka ministrem, zrušení prezidentovy cesty na summit působí dojmem pomsty ministra Petra Macinky.
Nemusí ale být všechno špatně. Pan prezident by patrně byl v rozpacích, kdyby měl na summitu vysvětlovat, proč nová česká vláda nehodlá splnit závazky své předchůdkyně vůči zbrojařskému průmyslu. Andrej Babiš, který je nositelem těchto politických změn, v rozpacích nebude a v mezinárodním prostředí se jako známá osobnost nebude na summitu cítit trapně.
Pro pana prezidenta bude neúčast možná nakonec úlevou. Ale zaznamenal jsem v diskusích i názor, že by měli jet oba vrcholní představitelé státu. Ze své strany mám připomínku, že by se neměla potvrdit domněnka, že neúčastí pana prezidenta se dostalo zadostiučinění panu ministrovi zahraničí za nejmenování poslance Filipa Turka ministrem čehokoliv. Být předsedou vlády, nechal bych ho doma. Ale jako drzý grafoman bych mu ten výlet dopřál, aby si užil své chvilky slávy, když není zaručeno, že se po příštích volbách zase nepropadne do bezvýznamnosti.
Přičtu-li k výše uvedenému občasné „úlety“ předsedy Poslanecké sněmovny a SPD Tomia Okamury, musím Andreje Babiše upřímně obdivovat, že toto vše snáší bez ohledu na to, že do nenávratna mizí čas, který mohl strávit příjemným užitím výsledků celoživotní práce v dobrém zdravotním stavu a s přiměřeným hmotným zabezpečením. A to netuší, o jakých hrůznostech uslyší, až mi umožní jako zmocněnci bratrů Lebánkových v „kauze Jesenice“ seznámit ho se zločinem, na nich spáchaném, a s nemravnou snahou odpovědných orgánů zajistit promlčení trestnosti pachatelů. Přestřelky neukázněných koaličních politiků s ním a s panem prezidentem jsou proti tomu malicherná „brnkačka“. Pokud Andrej Babiš své počínání bere jako oběť státu, zaslouží si, aby mu prezident republiky při nejbližší příležitosti udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka 1. třídy. Howgh.
V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl.
Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi (ZDE) v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.
Psali jsme:
Práce autora se řídí redakčními zásadami ParlamentníListy.cz.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Přidejte si obsahový box PL do svých oblíbených zdrojů na Hlavní stránce Seznam.cz. Děkujeme.
