Miloš Zeman se snaží vystupovat s nadhledem, přesto křivdu, která v něm dodnes zůstává, nedokáže zakrýt. Stačí, když o Vladimíru Špidlovi mluví jako o zrádci, nebo když vzpomíná na to, jak si po prezidentské volbě říkal: „Miloši, tys propadl jakémusi redukcionismu. Tys redukoval politiku na to, že se lidé rozhodují racionálně, a najednou tady převládla závist, se kterou jsi v tomto rozsahu nepočítal.“ 

Kniha nám také zprostředkovává pohled na člověka, který pokud se stane prezidentem, bude ve šlépějích Václava Klause pokračovat v posilování Hradu jako mocenského centra. Miloš Zeman se to snaží zakrývat zdůrazňováním toho, že nebude dělat nic jiného, než to, co je psáno v ústavě a co dělal vždycky: mluvit o svých názorech a přesvědčovat o nich své politické partnery. V této souvislosti zmiňuje to, že si prezident podle ústavy k sobě může povolávat ministry a diskutovat s nimi a také kdykoli navštěvovat schůze vlády a parlamentu a tam své názory prezentovat. 

Dalším způsobem, jak na Miloše Zemana nahlížet je jako na zastánce menšinových vlád. Miloš Zeman tento způsob vládnutí v celé knize velmi silně prosazuje. Podle něho udělal Vladimír Špidla chybu, když v roce 2002 utvořil velmi nestabilní koalici s Unií svobody a lidovci. Bývalý premiér naopak hájí opoziční smlouvu z roku 1998.