Populistickou ideu najdeme v každé demokratické ústavě. Je založena na existenci dobrého lidu s kladnými vlastnostmi, ze kterého by měla vycházet veškerá moc. Populistickým stylem se myslí např. to, když politik navštěvuje své voliče po hospodách a snaží se jim svým chováním co nejvíce přiblížit. V tomto smyslu je populistou každý politik. Populistická strategie je postavená na tom, že politik preferuje vertikální odpovědnost před horizontální. Jinak řečeno, že nepřipouští jinou odpovědnost než tu k lidu a vyzdvihuje vazbu mezi sebou a voličem, kdy pouze on má přímou legitimitu pocházející od občanů.  

Radek Buben zdůraznil, že evropské parlamentní systémy pro populistickou strategii nejsou vhodné. Brání jim například poměrný volební systém nebo organizování občanů v různých spolcích a sdruženích. Přesto podle Radka Bubna můžeme v poslední době sledovat různé pokusy o populistickou strategii. Jedním z těch, kdo se o ni snaží, je například Andrej Babiš se svým hnutím ANO 2011. Radek Buben také potvrdil, že i nově zavedená přímá volba prezidenta je něčím, co zvyšuje možnosti pro populistickou strategii. Zvolená hlava státu ale na rozdíl od té v prezidentském režimu bude omezená naším ústavním systémem. Na závěr své přednášky Radek Buben řekl, že například v roce 1995 by Andrej Babiš se svým hnutím neměl šanci, protože tehdy tu byly jiné naděje. Podle Radka Bubna se prostor pro populisty v určité době otevírá. Většinou se jedná o dobu krize identit a nejistot.  

Co z toho plyne pro Českou republiku? Je to opravdu tak, že se zde objevuje šance pro populisty? A jak moc se jich bát? Současná doba je podle mne populistům dost nakloněná. Ekonomická krize pokračuje. Česká ekonomika zažívá recesi. Vláda zvyšuje daně a občané šetří, pokud mají z čeho. Vyhlídky nejsou příznivé. Naopak se dá čekat, že bude čím dál hůře. Mnohé jistoty jsou zpochybňovány. Problém ale není jen v ekonomice. Podobnou krizi zažívají i demokratické instituce. Především jejich úhelný kámen – politické strany. Po období, kdy velmi dlouho fungovala loajalita určitých skupin voličů ke konkrétním politickým uskupením, se zdá, že se tato oddanost začíná rozpadat, a voliči začínají být ochotni experimentovat a vidět naději i tam, kde by ji před pár lety hledali jen stěží.  

To ještě neznamená, že u nás nutně musí nastat boom všemožných populistů, tak jako se to stalo v Latinské Americe. Přeci jen, jak upozornil Radek Buben, parlamentní systémy v uplatnění populistických strategií silně brání. Otázka je, jak účinným obranným valem před tímto náporem bude český parlamentarismus. Bude velmi důležité sledovat, jakou roli v tomto smyslu sehraje přímá volba prezidenta. Může se stát, že postupně dojde k propojení obou faktorů – nástupu uskupení pokoušejících se o populistickou strategii a přímé volby prezidenta. Úvahy jsou to zatím předčasné.  

Vše bude záležet na tom, kdo se nakonec stane prvním přímo zvoleným prezidentem, nakolik bude pokračovat ve snaze posilovat pozici hlavy státu a jak si poradí s případnými ústavními konflikty, ke kterým jeho úsilí povede.  

Určitě bych ale nepodceňoval veškeré volání, které v průběhu prezidentské kampaně zazní po tom, že přímo volený prezident by měl mít silnější pravomoci než doposud. Stejně tak si zvláštní pozornost zaslouží to, jak moc se v rámci prezidentské kampaně bude hovořit o tématech, která prezident z pozice své funkce nemůže ovlivnit. To vše následně může hrát velkou roli v tom, jak moc už zmíněný obranný val parlamentního systému bude odolný. Ostatně představa, že se v budoucnu nejsilnější stranická osobnost raději nechá zvolit prezidentem, bude vládnout z Hradu a předsedou vlády bude loajální straník, nemusí být tak nereálná. Samozřejmě cesta k tomu by byla dlouhá a obtížná, ale jisté náznaky, že to tím směrem může jít, se dají pozorovat už dnes. A pak by ani populistická strategie nebyla tak nemožná, jak v případě parlamentních systémů tvrdí Radek Buben.