Vyrojily se názory, že se tím nepřípustně vrháme do čínské náruče a že jde o pokus zásadním způsobem změnit orientaci české zahraniční politiky. Ve skutečnosti šlo pouze o to upokojit čínskou stranu a udržet její zájem o další rozvoj vzájemných obchodních a ekonomických vztahů. Podíl našeho vývozu do Číny je přitom nicotný a je tedy především v našem zájmu jej zvyšovat. Čína je naštěstí příliš daleko a nikdy v historii nás geopoliticky neohrožovala. Bylo by proto směšné se domnívat, že tomu v budoucnu může být jinak.

Naproti tomu dodnes nebyl zcela „rozřešen“ spor o tom, jaký má být geopolitický vztah českého státu k našemu největšímu a nejsilnějšímu sousedu. Přitom zřejmě dnes nikdo nepochybuje o tom, že v EU dominuje právě Německo. Jeho „nadvláda“ se zřetelně projevila zejména po ratifikaci Lisabonské smlouvy, před jejímž podpisem téměř věštecky a dodejme, že naprosto správně varoval prezident Václav Klaus. Tento proces po ohlášeném brexitu ještě více posiluje. Angela Merkelová, ačkoli oficiálně nemá žádnou unijní funkci, která by ji k tomu opravňovala (na summitech Evropské rady je jedna z dvaceti osmi nejvyšších představitelů členských států), vede jménem celé EU všechna zásadní jednání. V minulosti šlo např. o řeckou dluhovou krizi, Minské dohody o Ukrajině, protiruské sankce aj. Dnes jde zejména o vyjednávání mezinárodních obchodních smluv CETA a TTIP či o uprchlickou a migrační krizi a její řešení. Oficiálně se sice hovoří o německo-francouzském tandemu či ose, ale to, že francouzský prezident Francois Hollande na vrcholných jednáních vždy cupitá vedle kancléřky nebo dokonce za ní a vypadá přitom jako její tlumočník, je symbolickým vyjádřením skutečného poměru sil v EU.

Vliv silného německého souseda byl v geopolitickém prostoru střední Evropy patrný vždy a česká politika se s ním musela vždy vyrovnávat, jak nejlépe uměla. Ať již k vraždě knížete Václava došlo v roce 929 nebo 935 n. l., je jisté, že primárně nešlo o jeho prosté nahrazení mocichtivým bratrovrahem, ale především o zásadní mocenský spor o politickou orientaci přemyslovského státu. Zatímco Václav svou situaci vyhodnotil jako pozici dlouhodobě a strategicky slabšího hráče a zavázal se proto německému sousedovi dobrovolně odvádět tribut ve formě stříbra a pověstných volů (z čistě finančního hlediska nešlo o závazek příliš významný), jeho nástupce na knížecím stolci Boleslav s Němci potom třináct let válčil, než byl nakonec donucen odvádění tributu obnovit. Na to mohou být dva odlišné pohledy. Zastánci Václavovy koncepce „podřízení“ Německu mohou argumentovat lepším vyhodnocením dlouhodobého poměru sil a tím, že Václav rychlou a důslednou christianizací obyvatelstva (s níž Boleslav rovněž zásadně nesouhlasil) možná zachránil české kmeny před osudem vyvražděných pobaltských a polabských Slovanů, i když není jisté, zda by k tomu skutečně došlo. Zastánci Boleslavovy politické koncepce „nezávislosti“ mohou naproti tomu argumentovat tím, že Boleslav byl prototypem odvážného panovníka tehdejší doby a že nechybělo mnoho, aby se mu třináctiletý boj o nezávislost zdařil. Vždyť za svobodu je třeba vždy bojovat, jinak si jí nevážíme. Symbolicky se dodnes spor těchto dvou koncepcí promítá do názorových sporů, zda jsme jako Čechoslováci měli po Mnichovské dohodě bojovat a zachovat si tak svou národní hrdost, či nikoli, protože, jak někteří říkají, od té doby národní hrdost na rozdíl např. od Poláků či jiných národů nemáme.