Jaroslav Macháček: Co ještě nebylo řečeno

Svůj příspěvek bych chtěl orientovat zejména na domácí scénu (i když je pravda, že důležitější věci pro budoucnost je třeba hledat hlavně v zahraničí – USA, EU, Číně a Rusku).

Sledoval jsem celé dění okolo demise nedemise, prohlédl jsem si celou reportáž z dění na Hradě, poslechl jsem si nahrávky okolo Babiše, a tak bych chtěl dát do placu pohled „obyčejného člověka“ (moderně „zástupce lůzy“).

Celé dění se dá shrnout do prvotní a tím i hlavní myšlenky. Máme politiky, kteří ale politice vůbec nerozumí, nerozumí tomu, co se okolo nich děje, a už vůbec nejsou schopni pracovat ve prospěch těch, kteří jim na jejich posty dopomohli, tj. voličů. A to je v tzv. demokracii smutné zjištění.

Teď by měla následovat oprávněná otázka: „Jak jsi k tomu dospěl?“

Odpověď je jednoduchá. Vše, co se objevilo v televizi a novinách (včetně internetu) jsem si poskládal podle svého rozumu (selského?). A vyšlo mi toto hodnocení.

Pan Sobotka neví, co znamená „vládnout ve prospěch lidí“, ale jen vládnout ve svůj prospěch, eventuálně ve prospěch lidí, kteří jej obklopují. To jasně ukázal jeho postup při odvolání ministra financí, kterého do vlády přivedl on i přes všechny výtky, které se okolo tohoto jmenování objevili (je to oligarcha, vlastní noviny, bude pracovat jen ve prospěch svého podnikání atd.) Nejprve chtěl, aby odstoupil sám, když to nevyšlo, tak jej chtěl odvolat sám, pak ale přišel na to, že by z něj učinil mučedníka, tak že dá demisi a s ním skončí celá vláda. Až sem by se vše dalo ještě nějak racionálně pochopit. Jenže potom bez konzultací s kýmkoliv (alespoň takto se to objevilo v meinstreamu, ale i na alternativě – což osobně považuji za nesmysl, pan Sobotka se nechce sám rozhodovat, musí k tomu mít zjevnou podporu) se nakonec rozhodl podat demisi celé vlády. Ohlásil to na tiskovce ve středu kolem poledne s tím, že zítra podá demisi svoji i vlády. Večer ale již hovořil „se svými“ a protože se také objevila informace, že by podle Ústavy mohl být odvolán sám, ráno již jeho demise neplatila. Až sem je všechno známé a mnohokrát řečeno i překrouceno, jak se komu hodilo.

A teď přicházím k tomu důležitému. Rozhodující bylo si poslechnout záznam z přijetí na Hradě. Pokud to někdo poslouchal (hlavně tedy poslouchal), tak mohl zjistit následující. Pan prezident přistoupil k audienci, jakoby byl pan premiér přinesl demisi. Zatím nebudu hodnotit jeho přístup, k tomu zaujmu stanovisko za chvíli. Ale důležité bylo toto: „.. žádám vás do doby, než jmenuji nového premiéra a na jeho návrhu novou vládu …“. Tedy žádné, že odvolám pouze vás a vláda bude pokračovat beze změny. Tyto úvahy se nejprve objevily v tisku, rozhlasu a televizi. Pan prezident toto pak rozvedl až večer v pořadu televize Prima u pana Soukupa. Teprve nyní začalo opravdové zděšení u všech vykladačů práva, ústavy a zodpovědnosti. Podle mého názoru se tady již prezident bavil, protože si dovedl spočítat, jak se o něm bude mluvit.

Proč to takto rozvádím, když je to všem jasné? Protože jsem došel k jiným závěrům, než prozatím všichni ostatní komentátoři.

Politik, pokud chce být nazýván pravým politikem, musí mít jednu vlastnost. Musí si umět spočítat, co jeho kroky budou znamenat dále. Musí umět posoudit, co jeho krok ovlivní v nejbližší chvíli, jak se věci mohou vyvíjet za další chvíli, ale také, jak se budou projevovat v poněkud vzdálenější době. Dále si musí umět představit, co bude následovat, když si správně nevysvětlí příští dění. A otázek by mohlo spíše přibývat než naopak.

Z jednání pana Sobotky je jasné, že moc nepřemýšlel a jednal spíše impulsivně. Jediné, co si spočítal velmi dobře, bylo, že když svůj problém hodí na prezidenta, tak se pak do prezidenta může zase opírat každý, kdo má „díru do krku“ (nebo i jinam). Že ať udělá prezident cokoliv, vždy se muže říci, že svůj úkol nezvládl, nebo jej zvládá špatně. A tohoto cíle bylo dosaženo. Mně však při tom hodnocení napadla tato věc.

Jednoho politika, který si připravuje věci do budoucna, máme. Je to prezident Zeman. A vychází mi, že je to u nás také jediný politik, který poměrně dobře rozumí tzv. „globální politice“. A tady je ta tragédie české politické scény jako celku. Pan prezident se chystá na dlouhou návštěvu do Číny (sedm dní, což je neobvykle dlouhá doba na prezidentskou návštěvu), a jak sám prezentoval, rád by domluvil s čínským prezidentem Hedvábnou stezku, která by také mířila přes Českou republiku do Evropy, nedávno ještě západní. Jistě si každý dovede představit, že příprava takové cesty je velmi náročná. Je potřeba vytypovat, které politiky je potřebné vzít na takovou cestu, zda je druhá strana uzná za sobě rovné (viz příklad ministra zemědělství pana Jurečky, kterého jeho čínský kolega odmítl jako sobě rovného), nebo vzít někoho jiného jako zdatného zástupce, dále jaké podnikatele pozvat, aby byli v Číně vítáni. Pak je potřeba zvážit také možný neúspěch vytypovaných lidí a připravit náhradní možnosti atd., atd. Každý by toho mohl najít ještě více. Do toho je ještě plánovaná cesta do Libereckého kraje, kde pan prezident není moc vítán, přesto tam musí jet, protože to slíbil. A když toto vše asi má již vcelku připravené, tak mu do toho premiér zasáhne způsobem, který by se dal v boxu přirovnat k úderu na bradu. Jak se asi budou na prezidenta České republiky dívat v Číně? Vcelku dobře dokážu odhadnout, že mu jemně naznačí, že se zemí, kde si premiér neumí udělat pořádek ve vlastní vládě a dokonce během tří dnů vyprodukovat takové turbulence, za které by se nemusel stydět žádný zábavný pořad, spolupracovat raději nebude. Takže v tuto chvíli si můžeme představit, v jakém rozpoložení se pan prezident nacházel. No a připočteme-li k tomu ještě známý podraz z roku 2003, vyjde nám, že s člověkem, jako je pan Sobotka, je potřeba již řádně zatřást. Což udělal svým aranžmá při demisi nedemisi.

Jestli je moje úvaha správná, uvidíme, až se naše delegace vrátí z Číny (mimochodem Čína je vybrána globálními silami jako pokračovatel jejich politiky vůči celému světu náhradou za USA – pan Zeman toto ví). Bude-li úspěšná, bude řečeno, že to tak nemuselo být díky dění okolo ministra financí. A pokud bude neúspěšná, což se začíná jevit jako pravděpodobnější, protože se právě množí zprávy, který že z politiků již odmítl do Číny s prezidentem odjet, a tak ohrozit plánovaný cíl, tak po návratu to pan Zeman všem patřičně spočítá. A nedivil bych se, kdyby bez udání důvodů odvolal celou vládu pro její nekompetenci pracovat pro obyvatele České republiky. A bude mít pravdu, naši politici pro své žabomyší války jsou schopni obětovat naši budoucnost. Ale zejména proto, že je naše budoucnost nezajímá.

A co se týče budoucnosti pana Babiše, mám následující pohled. Pan Babiš posbírá body u lidí, kteří se o politiku nezajímají (ale v současné době to není správné řešení, naopak je potřeba politice porozumět – což ovšem znamená se učit, i třeba na stará kolena). U příštích voleb všechny porazí na hlavu (nejspíš jim všem vrátí jejich vlastní medicínu v podobě nepříjemných článků) a pak se budeme zase divit my. Je nutné si uvědomit, odkud pan Babiš do politiky přišel, a kam se chce dostat. Vzhledem k tomu, že se stýkal s americkým velvyslancem, panem Shapirem, a to dosti důvěrně (viz pozvání do Čapího hnízda), a také vzhledem k tomu, že boj proti našemu současnému prezidentovi byl právě veden odtud, a dále vzhledem k tomu, že má velmi nadstandardní vztahy na českou prokuraturu a státní zástupce, a také soudy (viz setkání Shapiro, Bradáčová, Ištván a Šlachta – dodnes nikdo neví, na čem se vlastně dohadovali, ale pro nás z toho nekouká nic dobrého), bude si dál připravovat svoji cestičku. A ta spočívá v obsazení funkce premiéra a následně k přijetí závazku přijímat ročně 50 000 imigrantů, protože jinak si se svým podnikáním ve světě ani neškrtne, o což by se jeho loutkovodiči velmi rychle postarali.

Je tedy nejvyšší čas se začít zajímat o politiku, zejména tu světovou, odkud oni loutkovodiči vládnou, a přijímat při volbách zodpovědná rozhodnutí o tom, koho si chci postavit do čela. Dokud ještě můžeme svobodně volit – ve Francii ti již asi nejde. Že to nemá být člověk zkorumpovaný, nevěrohodný a lhavý asi nikdo nepochybuje.

Otázkou pouze zůstává: „Jak ho poznám?“ Jen tak, že se budu zajímat a klást si správné otázky. Pak se věci začnou jakoby sami rozkrývat. Anebo zvolím alespoň taktiku: ty jsi již ukázal, že pro mne pracovat nechceš, tak zkusím někoho jiného. A pak zas a zase, až tam budou lidé, které tam rád uvidím.

Tak nakonec nám všem přeji, ať máme šťastnou ruku.

Jaroslav Macháček, Hradec Králové