Nikdy mě nezajímala politika, ale vždy umění. Také proto jsem byl nedávno v kostele sv. Ducha na Starém Městě pražském. Je tam totiž veliká, původně gotická a později barokně upravená, socha Piety. Panna Marie má na klíně zmučené tělo Ježíše sneseného z kříže.
Místo toho, abych se věnoval dějinám umění, jsem se nakonec věnoval plakající ženě sedící v kostelních lavicích. Vyprávěla mi příběh své země. Příběh o Arménii. Arménská diaspora se totiž v kostele sv. Ducha účastní bohoslužeb.
Byl to dlouhý rozhovor o dějinách země; o přijetí Křesťanství, o věrnosti Římu, o tradicích, zvycích a vůbec o životě prostých lidí. Vedl mě k zamyšlení, co jsme vlastně my, žijící v srdci Evropy, udělali pro tuto zemi. A co pro ni udělal Západ a co Východ.
Při bojích v Náhorním Karabachu byly v minulosti stejně jako nyní opakovaně poškozovány přírodní a historické lokality i architektonické památky.
Mám na mysli pevnosti, chrámy, mešity, paláce perských chánů, domy a usedlosti v městečku Šuša. Dochovalo se jich tam více, než v blízkém, v médiích často zmiňovaném, větším a modernějším městě Stěpanakert.
Šuša, ležící při dálkových cestách karavan, se výrazně rozvíjela pod Ruským vlivem v první polovině 19. století. Šušu a íránský Tabríz kdysi hojně spojoval obchod. Obě města vynikala tkaním koberců s výraznými vzory. Šuša byla nejvýznamnějším centrem tvorby koberců na Kavkaze. S výrobky jejich tkalců s nefigurálním geometrickým dekorem se můžeme setkat i ve vybavení českých hradů a zámků. Ale o tom až někdy jindy…
Jen díky ruské nadvládě vznikla zdaleka viditelná dominanta a symbol města v hornaté krajině – katedrála Krista Spasitele. Tak jako Bavorsko má svůj pohádkový hrad Neuschwannstein a my zámek Hluboká n. Vltavou, tak má Šuša chrám postavený taktéž v historizujícím pojetí.
Jako první byla vysoko nad městem v roce 1858 postavena volně stojící zvonice. Na nárožích je ozdobená postavami čtyř andělů. Sochy byly válečnými konflikty několikrát poškozené. Jedna z nich je součástí městského znaku.
Vedle stojící vlastní chrám má půdorys řeckého kříže s věží zdvihající se uprostřed. Byl vystavěný o něco později; v letech 1868 až 1887. Do dáli svítí kvádry pečlivě tesanými z vápence.
Stavba je zajímavá především jasnou skladbou architektury, ne bohatstvím liturgického vybavením. Možná je v interiéru prostá až chudá, ale není se co divit. Při posledním útoku zůstala od poškození, jakoby zázrakem, uchráněna pouze ikona Bohorodičky.
Vnějšek stavby je harmonickou variací na staré téma, dosahující v krajině nebývale monumentální účinek. Kostel je katedrálním chrámem Arménské apoštolské církve. Pro místní ale není jen chrámem, ale především symbolem…
Navíc se od něj nabízí překrásný výhled. Přes údolí na vrcholky hor. Do divokého kraje. Na krajinu, jejíž národy skoro zapomněly, co znamená slovo mír. Ten současný, vyjednaný Ruskou federací, přišel v poslední chvíli. Vždyť už znovu hrozilo barbarské ničení památek křesťanů i muslimů.
Jaroslav Sojka, historik umění
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
