Jaroslav Sojka: V předvečer 400. výročí bitvy na Bílé hoře

15.10.2020 9:04 | Zprávy

Historik umění Jaroslav Sojka přináší v textu pro ParlamentníListy.cz méně známá fakta související s děním na Pražském hradě v předvečer vypuknutí bělohorské bitvy.

Jaroslav Sojka: V předvečer 400. výročí bitvy na Bílé hoře
Foto: archiv redakce
Popisek: Bitva na Bílé hoře

Na stavovské povstání a bělohorskou bitvu, které poznamenaly naše dějiny, lze nahlížet různě. Neotevírám Pandořinu skříňku otázky vítězství katolické ligy nad protestanty, císařského vojska nad stavovským nebo příliv cizí šlechty a odliv evangelíků. Toto vše ponechávám vojenským historikům, historikům a teologům. Mě zajímají umělecké sbírky na Pražském hradě v zrcadle neklidných časů.

Český král a císař Rudolf II. žil jen pro umění. Jako politik v závěru života zcela zklamal všechny strany (zemské stavy, protestanty i katolíky). Vpád Pasovských vojsk dovršil jeho osobní pád. Domácí vězení bylo epilogem jeho vlády. V povědomí lidí zůstává především jako vášnivý shromažďovatel a podporovatel umění a kuriozit do posledních chvílí života. Umělecké sbírky na Pražském hradě díky němu snesly srovnání s papežskými a zastiňovaly poklady shromážděné na královských a velkovévodských dvorech. Praha navenek zářila a spalovala, uvnitř ale doutnala sílícími náboženskými spory. Nabízí se paralela k době Karla IV. a jeho syna Václava IV… 

Rudolfovým nástupcem se stal jeho bezdětný bratr Matyáš, sídlící v Linci. Na svého předchůdce navázal vnějšími úpravami Hradu. Nejvíce o tom svědčí brána, které říkáme Matyášova, ale která byla postavena za Rudolfa II. Matyáš aktualizoval její výzdobu štukovým polem se svým pozlaceným, v záři zapadajícího slunce doslova nepřehlédnutelným, jménem. Když jednou bylo na bráně lešení, měl jsem možnost prohlédnout si z blízka kvalitu rudolfínské kamenické práce kontrastující se zavalitostí raně barokní štukatury. Ale co mne nejvíce zaujalo, byly četné stopy původní barevnosti brány a to, že všechny znaky v kladí pod římsou jsou dodatečně vsazené. Napadlo mne, jak reliéfy metop s alegoriemi vlády umění byly nahrazené bezduchou heraldickou sebeprezentací. 

Vypráví se, jak se Matyáš po smrti Rudolfa nechal na několik dní zavřít do sbírek kunstkomory a galerie. Narychlo pořídil inventáře a byl jeden z prvních, kteří z původně nedělitelných sbírek začali odvážet umění do Vídně. V tom pokračoval i jeho synovec Ferdinand Štýrský. 

Tento článek je uzamčen

Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PL

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Názory, ParlamentniListy.cz



Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Zbyněk Fiala: Zlato, které není

15:57 Zbyněk Fiala: Zlato, které není

Co když zlato, kterým ručíte za půjčku, klesne v ceně a musíte rozdíl okamžitě doplatit? Co když ani…