Kolem Tří králů vznikla složitá tradice. Jeden je v koledách a na barokních vyobrazeních „ten černý vzadu“. Původně měl prý jen černé vousy jako generační znak, podle verze, jež dělí krále na starého, dospělého a mladého. Mladý bez vousu, starý s vousem šedivým a dospělý s černým. Od doby baroka se však ustálila jiná verze, která interpretuje toho „černého“ jako černocha. 

Je to silný toleranční impulz. Římská církev v 18. století už odčinila některé hříchy minulosti, kdy se ptala, zda lidé jiné pleti jsou rovnocenní. Ten „černý vzadu“ se stal symbolem, že i králové mohou být různí a individuální právo se neváže na barvu pleti, národnost, či podobná rozlišovací kritéria. Národy 19. století na tohle pozapomněly a měly často s univerzalistickými katolickými vizemi problém. Národní „MY“ vedlo často k útlaku, konfliktům a válkám. 

V současnosti trpíme několika konflikty, které mají opět ve svém jádru netolerantní dělení společnosti. V neposlední řadě je to Ruskem rozdmýchávaný a Ukrajinou ne zcela zrale kompenzovaný konflikt na východě Evropy. Pak je zde takzvaný Islámský stát, který právem budí obavy v nás i u vyznavačů islámu, protože systém vytvořený na bázi násilí, nerovnoprávnosti a netolerance odporuje i islámským tradicím.