Chraň bůh, že bych chtěl Rathovu kauzu zlehčovat: když se státní zástupkyni Bradáčové a policejním vyšetřovatelům podaří dotáhnout ji do konce, klobouk dolů. Jen soudím, že by se kauza obešla bez mediálního kýče, kterým je obtěžkána, počínaje neustálým opakováním několika málo faktů, jež policie – podotýkám že její střídmost považuji za rozumnou - pustí ven a konče scénickými zvuky, jimiž zejména televize Nova obohacuje dramaticky zpomalené záběry kamer.
Ale abych sám příliš nezpomaloval: původně jsem chtěl mluvit taky o kýči, jenomže spíše politickém. Měl jsem na mysli oblíbené rčení, jímž se zaklínají zejména ti politici, kteří si zakládají na své konzervativnosti a odmítají populismus. Jsou to tři zásadní slova: krev, pot a slzy. Naposledy, alespoň pokud je mi známo, je svým následovatelům slíbila Karolina Peake, když se odštěpila od Věcí veřejných.
Na první pohled se zdá, že neexistuje lepší způsob, jak se přihlásit k tak úctyhodnému politikovi, jako byl sir Winston Churchill. To on pronesl před poslanci britské Dolní Sněmovny 13. května 1940, kdy se ujímal vlády, tato slova: "I have nothing to offer but blood, toil, tears and sweat." Nemohu vám nabídnout nic než krev, dřinu, slzy a pot.
Zní to tak úžasně britsky, jenže - jenže skoro sto let před Churchillem zazněla tahle slova italsky. 2.července 1849 je pronesl jiný slavný muž, revolucionář Giuseppe Garibaldi, když svolával své muže v červených košilích na obranu Říma. Tenkrát ovšem u nás rezonovaly víc ty košile, než slova: Jindřich Fügner, starosta pražského Sokola, oděl své cvičence do blůz stejně červené barvy.
Pak citát, jako v té době mnoho Italů z masa a kostí, odputoval přes Atlantik. Tam ho za dalších skoro padesát let zařadil 2. června 1897 do svého projevu Theodor Roosevelt, pozdější americký prezident, tehdy ovšem čerstvě jmenovaný náměstek ministra vojenského loďstva. Mluvil k námořním kadetům, takže jim vlastně realisticky popisoval běžné dny, které na ně čekají. Churchill, od roku 1911 do roku 1915 první lord admirality, si slova svého amerického kolegy evidentně zapamatoval – a na počátku druhé světové války proslavil po celém světě.
A když už se to smělo, zazněla to slova i u nás. V nejnovější době slíbil krev, slzy a pot ve svém inauguračním projevu v listopadu 2010 pražský primátor Bohuslav Svoboda, když mluvil k vypečené partičce, vládnoucí pražským magistrátem, kvůli níž lid přejmenoval náměstí, na němž pražská radnice stojí, z Mariánského na Mafiánské.
Mimochodem, jak paní Peake tak doktor Svoboda vynechali tu dřinu. Svádí to k úvaze, že znají své krajany a vědí, že o tvrdou práci zas tak moc nikdo nestojí. Obávám se však, že důvod vynechání je prostší. Nejsou první, dřinu vynechala ve svém názvu i docela sympatická jazz rocková skupina z druhé poloviny šedesátých let Blood Sweat and Tears a zdejší lid vždy raději hrál a zpíval, nežli dřel.
Tak či onak, ještě, že se o tom Garibaldim moc neví. Pochybuju totiž, že pro naše dnešní politiky je Garibaldi coby autor citátu stejně úctyhodný, jako byl pro Sokola Fügnera. Těm červeným blůzám by se dozajista taky vyhnuli.
Churchill je přece jen jistota. A to i přesto, že za celý život dostal jen sedm čestných doktorátů, zatímco aktivitou stále kypící Václav Klaus už jich nasbíral pětačtyřicet, jak se o tom lze dočíst na jeho webových stránkách. Svým způsobem taky kýč, i když jiného druhu.
Vyšlo na rozhlas.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
