Jaroslav Vodička: Může být upřímná vlastenecká pozice dnes aktuální a potřebná?

Historické tradice našeho národa a jediná mediální pravda

Terezínská tryzna, která se organizuje každý rok v květnu v Národním památníku Terezín nabývá novou specifickou tradici. A tou jsou prohlášení politiků, nebo představitelů společenských organizací a následná reakce medií, politiků a společenských organizací, které se tohoto pietního aktu obětem perzekucí německého nacismu a holocaustu v Koncentračním Táboře Terezín mnohdy ani neúčastní.

O to bouřlivější jsou však jejich reakce na myšlenky a pozice, které ozvučí veřejně v Terezíně některý řečník. Ve dvou posledních případech se to stalo s představiteli Senátu Parlamentu ČR, senátory Štěchem a Kuberou. A v jednom se mnou, představitelem historické odbojové organizace Svaz bojovníků za svobodu a bývalým spoluorganizátorem této akce.

Projevy pánů senátorů a také můj, se podle tvrzení některých organizací nehodily na akci, která má připomínat oběti nacistické perzekuce. To bylo však v příkrém rozporu se samým obsahem těchto projevů. To nebránilo ostatním mediím a některým politikům, aby opakovali a odsuzovali věty vytržené ze souvislostí.

Senátor Milan Štěch byl prostřednictvím médií nehorázně osočen: "Hlavní projev předsedy Senátu Milana Štěcha se nesl v protiněmeckém nacionalistickém duchu, který podle našeho názoru 71 let po skončení druhé světové války na vzpomínkovou akci nepatří".

Připomenu zde, co uvedl senátor a tehdejší předseda Milan Štěch při pietním shromáždění na Národním hřbitově Terezín, kde mimo jiné prohlásil: nelze srovnávat násilí páchané nacisty s násilím, které páchali Češi na odsunovaných Němcích. "Zločiny během odsunu byly dílem konkrétních jednotlivců, zato nacistické zločiny během okupace byly součástí oficiální a promyšlené politické kampaně německého státu,"

"Domnívám se, že nikdo, kdo můj projev poslouchal ušima, ho nemůže nazvat protiněmeckým. Snad jedině protinacistickým. V projevu jsem mimo jiné výslovně zmínil, že Německo může být pro nás vzorem tím, jakým způsobem se vypořádalo se svou minulostí," sdělil tehdy Milan Štěch na svou obhajobu a my i dnes souhlasíme s ním, že byl v právu.

Na tomtéž memoriálním aktu v koncentračním táboře Terezín v roce 2016, jsem jasně vyslovil aktuální stanovisko, že jsme proti tomu, aby naše země byla zavlečena do víru nezvládnutelných situací a humanitárních krizí, kterou přináší obrovský migrační tok z Asie a Afriky do Evropy. Což bylo a je stanovisko také našeho prezidenta Miloše Zemana, stanovisko, které ctím a se kterým souhlasím nejen já osobně, ale i drtivá většina členů ČSBS a valná většina obyvatel celé naší republiky. Stejně jako prezident, tak i naše organizace Český svaz bojovníků za svobodu a také já osobně, jsme terči neutuchající kritiky za toto „podivné“ stanovisko. A musím ještě znovu zopakovat to, co řekl náš prezident a co jsem také citoval ve svém projevu: „Ponechejme minulost historikům, protože ji nemůžeme ovlivnit. Politici se mají zabývat budoucností.“ A za tím si přes neutuchající kampaň proti mé osobě stojím.

Třetí případ je čerstvý z posledních dnů. Současný předseda Senátu Parlamentu ČR Jaroslav Kubera ve svém vlasteneckém projevu v Terezíně nejen odsoudil nacismus a jeho perzekuce, ale i vzpomenul dr. Miladu Horákovou, vězenkyni terezínské “Malé Pevnosti”, která promluvila při otevření Národního hřbitova Terezín roku 1945.

Senátor a zralý muž Jaroslav Kubera navíc pronesl slova, se kterými zcela souhlasím a proto je cituji:

„Stále častěji mívám pocit, že ještě nedávno tak krutě živé vzpomínky na to, co se tady v Terezíně odehrálo, dnes blednou stále rychleji. Hodnoty, na kterých jsme tento památník stavěli, jsou víc a víc relativizovány a vítězí lhostejnost k naší vlastní minulosti. Nejde jen o nezájem o historii a úctu k památce těch, kteří nám svými oběťmi umožnili žít náš dnešní svobodný a demokratický život. Jsme lhostejní k opětovnému nárůstu totalitního uvažování, ve kterém tak nepokrytě platí, „kdo není s námi, je proti nám a je potřeba ho umlčet“.

Vždyť totalita, nesnášenlivost k jiné rase, k jinému názoru může a má dnes zcela jinou podobu. Třeba zahalenou do slov ekologie, životní prostředí, rovnost pohlaví, politická korektnost a multikulturalismus.

Jako předseda českého Senátu jsem rád, že šířící se lhostejnost, nebojím se říci apatie, nepatří k povaze myšlení a práce senátorek a senátorů. Senát již nejednou dokázal, že ač politicky různorodý, v kritických okamžicích boje o ústavnost, o právo říci pravdu a o odvaze zastat se těch, u kterých se to nenosí, dokáže jednotně reagovat.

Historie nám totiž dává tisíce důkazů, že lhostejnost, pasivita, mávnutí rukou a nezájem o věci veřejné tvoří podhoubí, ze kterých se rodí zprvu autoritativní, později, poznenáhlu, nenápadně, totalitní režimy. Je proto nutné, snad dnes víc než dřív, scházet se v památných dnech u památných míst, jako je tento hřbitov, a připomínat sobě, voličům, všem lidem, že svou vlastní minulost stále žijeme. Není to tak, že holocaust, nacismus, totalita a nenávist jsou mrtvé.

Stačí chvilka nepozornosti a ožijí

Braňme se tomu. Dívejme se do budoucnosti, ale nezapomínejme, jak lehce lze překročit práh nesvobody.“

Reakce, které následovaly, překvapily i mně, člověka který se nachází v podobném „víru událostí“. Místo aby se otevřel dialog, nebo i polemika na témata, které senátor a předseda Senátu Parlamentu ČR Jaroslav Kubera nastolil, jsou proti němu psány petice…Uvedu jen ty hlavní v titulech: K veřejné omluvě vyzvaly Kuberu ve společném prohlášení organizace Česká ženská lobby, Amnesty International, Greenpeace a Společnost pro trvale udržitelný život. Sedmnáct senátorů ve společném prohlášení označilo Kuberův projev z Terezína za jeho soukromý názor.

Kubera k tomu řekl, že nikoho z obětí totalit urazit nechtěl. „Smyslem mého projevu nebylo kohokoliv urazit. Právě naopak. Varoval jsem před nesnášenlivostí všeho druhu,“ řekl.

Už jen to, že nikdo ze jmenovaných organizací nechce vniknout ani do jádra problémů, které senátor Kubera nastolil, ukazuje, že některé zájmové skupiny a media mají jedinou a neoddiskutovatelnou svoji jedinou pravdu, kterou hodlají prosadit v celé společnosti. Ano totalita a nenávist nejsou minulostí. Přesvědčují nás o tom reakce Kuberových oponentů.

Uctít oběti nacismu a fašismu je nutno nejen vzpomínkou, ale i angažovaným v pravém slova smyslu slovem, aktuálním a potřebným pro rozvoj naší společnosti. A to nezávisle na ideologickém, politickém a církevním dogmatu. Jenom demokracií a dialogem se může naše společmost rozvíjet.

Je třeba konečně odsoudit praktiky odebírání možnosti projevit svůj názor organizaci jako je Český svaz bojovníků za svobodu, jejíchž členové byli přímými účastníky historických událostí československého protinacistického odboje. Té organizaci, která po desetiletí organizovala a podporovala memoriální pocty našim osvoboditelům a hrdinům odboje a pracuje denně pro uchování paměti na nejlepší, ale i tragické stránky československých dějin... A to proto, aby se válečné tragédie neopakovaly.

Je potřeba jasně zdůraznit: nesmíme přestat bojovat za demokracii a svobody v naší republice, za udržení historické paměti a těch nejlepších vlasteneckých tradic našeho národa. A to je také jasná odpověď praktice překrucování našich dějin a totalitárnímu dogmatu jediné pravdy. V těchto památných květnových dnech, nemohu zakončit svoji úvahu jinak než výzvou: Již nikdy více nacismu a totalitarismu v jakékoli jeho podobě!

Ing Jaroslav Vodička
předseda Českého svazu bojovníků za svobodu

(převzato z Profilu)