Jaroslav Vyleťal: Za utrpení Romů v táboře v Letech jsou odpovědni nacisté

Po dlouhých letech slibů odkoupil český stát vepřín, který byl vybudován v těsném sousedství bývalého tábora v Letech. Někdo by si mohl myslet, že takový krok napomůže diskusi o událostech spojených s tímto místem, že výměna názorů nyní bude probíhat bez emocí, svobodněji či otevřeněji, na základě dostupných historických pramenů a zdokumentovaných výpovědí pamětníků. Nestalo se však tak, bohužel. Stále chybí mnohodílný televizní dokumentární seriál na pokračování doplněný doprovodnou knihou a DVD, kde by byly zveřejněny fotografie dokumentů a videonahrávky svědků. Protože jsme se zatím ničeho pořádného nedočkali, napsal jsem na základě vlastního studia archivů v Praze a Třeboni o táboře v Letech čtyřsetstránkovou práci, obohacenou kopiemi klíčových dokumentů. Odkaz na příslušné webové stránky, kde je zveřejněna, každému zájemci o hlubší pochopení rád z adresy taborlety@seznam.cz zašlu. Níže přináším stručné shrnutí svých poznatků o táboře v Letech včetně komentářů, k nimž mě přiměly rozpory, které jsem nalezl v jeho publicistickém a mediálním obraze za uplynulé čtvrtstoletí.

A nikdo vám nebude věřit

Prvním, kdo uvedl na mediální scénu cikánský tábor v Letech, jak zněl oficiální název a jak je označován též v odborné literatuře, byl americký genealog Paul Polansky. Živil se sepisováním rodokmenů bohatým Američanům a z tohoto důvodu víc než dvacet let navštěvoval třeboňský archiv. V roce 1994 ho jedna archivářka upozornila na obsáhlý nezpracovaný fond o táboře v Letech. Polansky pak za pomoci tlumočníka dokázal od 22. 1. 1994 do 2. 2. 1994 fond o 40 tisících stranách „prostudovat“ a hned uveřejnil výsledky svého bádání. Zjistil, že „české vyhlazování vzešlo ze staletého pohrdání Cikány, kteří připomínají původní obyvatele Ameriky. Byli to Češi, kteří chtěli naleznout řešení svého letitého cikánského problému a nacisté jim do ničeho nemluvili. Do slova a do písmene skočili po této příležitosti, jak se zbavit Cikánů.“ V táboře bylo podle Polanského zaznamenáno asi 600 porodů, ale žádné z dětí nepřežilo. Uvedl, že objevil také několik kartoték úmrtních listů, byly jich tisíce. O výsledcích svého bádání poskytl rozhovor dvěma listům v Iowě a informoval o nich dva americké senátory. Záhy bylo jasné, že Paul Polansky se v protektorátní realitě vůbec nevyznal a a zjištěné údaje interpretoval mírně řečeno velmi svérázně. Nestal se však miláčkem našich médií, neboť zaútočil i na prezidenta Václava Havla. Svá bádání pak zpracoval ve sbírce básní a v románu Bouře. Charakter dokumentů měla mít jeho kniha Tíživé mlčení. Protože prý „bývalí vězni cikánského tábora odmítali mluvit před mikrofonem nebo před kamerou,“ nenahrával jejich ústní výpovědi. Romové podle něj chtěli mít jistotu, aby za každých okolností mohli popřít, že by s ním o Letech mluvili.

Kdyby prý ale existovaly pásky nebo kazety, „měli by strach z odvety“. Polansky si tak jen zapisoval tlumočníkova slova do svého laptopu, což se ovšem nemusí zdát plně průkazné.
Záhy se k němu přidal německý novinář Markus Pape. Ten v roce 1997 vydal knihu nazvanou A nikdo vám nebude věřit. Ta již vypadá jako standardní historická práce, má totiž mnoho odkazů se signaturami dokumentů z českých archivů. Na základě toho, že jsem právě tyto dokumenty prostudoval, mohu prohlásit, že Markus Pape často neuvádí na faktech doložitelné skutečnosti. V roce 1997 natočil Fedor Gál s Markusem Papem pro americké Museum holocaustu (United States Holocaust Memorial Museum) rozhovor s pamětníkem s Antonínem Vinterem, který lze shlédnout ZDE.

Vinter byl jako chlapec internován v Letech. Řeč se točí mj. okolo tamního mučícího kůlu. Objevuje se fotografie mučitelů, kteří ale nejsou protektorátní četníci, ale mají uniformy SS, což vyvolává pochybnosti. Není totiž doloženo, že by příslušníci SS byli kdy v táboře. Záběr, kde je vidět fotografie esesmanů, má čas 01:16:00.

Jak vlastně vznikl tábor v Letech u Písku

Jaká byla geneze tábora v Letech? Odpověď je důležitá proto, abychom pochopili, v čem spočívá překrucování historie tohoto tábora. Vláda druhé Česko-slovenské republiky dne 11. října 1938 schválila nařízení č. 223/1939 Sb. o pracovních útvarech k dočasnému hospodářskému zajištění nezaměstnaných osob a k využití jejich pracovní schopnosti pro všeobecně prospěšné úkoly. Příslušné okresní úřady do pracovních útvarů povolávaly všechny registrované nezaměstnané mezi osmnácti a pětapadesáti lety, přičemž za neuposlechnutí povolávacího rozkazu dotyčný ztrácel nárok na jakoukoliv podporu v nezaměstnanosti ze státních prostředků. Do poloviny února 1939 vzniklo 19 pracovních praporů, kam bylo zařazeno 12 tisíc mužů. Tento počet však představoval pouhou třetinu povolaných. V březnu 1939 bylo v okleštěných českých zemích evidováno 90 tisíc nezaměstnaných. Po okupaci začala nezaměstnanost klesat v důsledku odchodu za prací do Říše, kde byl pracovních sil nedostatek. Pracovní útvary byly v květnu 1939 zrušeny. Právě domovem pracovního útvaru se stalo i místo v Letech, tábor měl převozné domky s kapacitou 200 osob a muži pracovali na budování blízké silnice. Na jaře 1939 byl pracovní útvar rozpuštěn a tábor zůstal prázdný.

Jako doplněk k nařízení o pracovních útvarech schválila vláda druhé republiky nařízení o kárných táborech. „Do kárných pracovních táborů měly být zařaděny

a) osoby práce se štítící, které dovršily 18. rok věku a nemohou prokázati, že mají řádným způsobem zajištěnou obživu,

b) příslušníci pracovních útvarů, zřízených vládním nařízením ze dne 11. října 1938 č. 223 Sb. o pracovních útvarech, kteří jsou hrubě neukázněni nebo jim uložené úkoly vykonávají úmyslně nedbale. Osoby, které mají býti zařaděny do kárných pracovních táborů podle písmena a) určí okresní (státní policejní) úřad.“

Pracovní útvary po německé okupaci zanikly, zaniklo i ministerstvo obrany, pod které spadaly, a záležitost přešla pod ministerstvo vnitra. Počátkem května 1940 ministerstvo vnitra obdrželo souhlas říšského protektora s návrhem předpisu o kárných pracovních táborech. Cesta k definitivnímu znění dokumentu vedla přes velitele německé Pořádkové policie v protektorátu Čechy a Morava SS-Brigadeführera Jürgena von Kamptze. Ten rozhodl, že do těchto dvou kárných táborů nemohou být dodáváni Němci a trval na taxativním určení osob, takže celý výše citovaný starší článek byl nahrazen následujícím zněním: „Do kárných pracovních táborů mohou býti zařaděny osoby práce se štítící, které dovršily 18. rok věku, nemohou prokázati, že mají řádným způsobem zajištěnou obživu. Jsou to práce schopní potulní cikáni a jiní tuláci stejným způsobem žijící, řemeslní žebráci a osoby žijící z žebroty jiných (dětí apod.), řemeslní hazardní hráči, notoričtí zahaleči, povaleči a osoby žijící z nečestných výdělků (prostituce apod.) vlastních nebo jiných osob.“ Zde již tedy cikáni zmiňováni jsou, ale ne na základě rasovém, ale z důvodu způsobu života. S jednoznačně projevenou vůlí tak vysoko postaveného esesáka, jakým byl Jürgen von Kamptz, se ovšem tak či onak v protektorátu nediskutovalo a neuposlechnutí by mělo fatální důsledky.

V létě 1940 byl kárný pracovní tábor v Letech otevřen. V březnu 1942 byl tábor v Letech změněn na tábor sběrný, určený k vykonávání tzv. preventivní vazby. Režim i dozorci zůstali stejní, prodloužila se doba internace a zpřísnila se možnost propouštění. V táboře kárném a sběrném byli po celou jeho dobu existence internováni jen dospělí muži. Táborem prošlo celkem za dva roky 737 káranců, šest z nich zemřelo. Profesor Ctibor Nečas uvádí, že za celou tuto dobu prošlo táborem 68 mužů, kteří měli připsáno písmeno C. Ne všichni z nich však byli Romové, spíše by měli být označeni jako muži s cikánskou legitimací. Podle mého názoru Romů z nich byla jen třetina, což jsem zjistil z toho, že muži z kárného pracovního tábora, kteří se později ocitli v cikánském táboře v Letech, byli ze dvou třetin propuštěni jako Necikáni a jen jedna třetina jich byla odeslána do Osvětimi jako „rasoví“ Cikáni.

Důležité je opět připomenout, že za první republiky nebyl pojem cikán národnostní, natož rasový, ale odvozoval se podle způsobu života. Znamenal něco jako tulák, osoba neustále se stěhující. Do jisté míry podobný pohled se dodnes vyskytuje ve Velké Británii, kde u tzv. Irish Travellers není zcela jasné, do jaké míry jsou s Romy alespoň částečně spojeni, a nikdo to nezkoumá. Každopádně ovšem nelze vykládat zřízení kárného tábora jako český rasistický protiromský počin, což se ale nepřetržitě děje.

Hlasy a ohlasy

Erik Tabery ve svém článku Běsi druhé republiky uvedl: „Ještě před příchodem Němců stihla Beranova vláda zřídit koncentrační tábor pro Romy v Letech u Písku.“ Jindřich Šídlo v Respektu napsal: „Tehdy vláda druhé republiky zřídila – bez jakéhokoliv nátlaku zvenčí – dva speciální koncentráky pro evidované Romy jako osoby práce se štítící...“ Velký český intelektuál a křesťanský politik Petr Pithart říká: „Lety přece nejsou excesem nacionalistickým, ale čistě rasistickým. Českým rasistickým. Tábor byl zřízen, i když ne rovnou v konečné podobě, ještě za tzv. druhé republiky.“ Fedor Gál to napsal takto: „V březnu 1939 – dva týdny před vstupem vojsk wehrmachtu a vyhlášením protektorátu Čechy a Morava – vydala vláda druhé Československé republiky nařízení o zřízení kárných pracovních táborů pro cikánské rodiny a další potulné osoby. Tyto pracovní tábory časem přerostly v tábory koncentrační (Lety u Písku a Hodonín u Kunštátu) a pro české Romy se staly konečnou stanicí nebo tranzitem do Osvětimi.“ A blogující Jan Urban nám říká: „Cikánské lágry v Letech a Hodoníně byly postaveny a provozovány výhradně českými policisty, podle našich vlastních zákonů z druhé republiky, tedy mnoho měsíců před nacistickou okupací.“ Mnozí příslušníci naší kulturně mediální elity překrucují historii tak, že kárný tábor ztotožňují či zaměňují s cikánským táborem, ve kterém již skutečně byly celé cikánské rodiny včetně dětí. Kárným a sběrným táborem prošlo celkem 737 zdravotně způsobilých mužů starších 18 let. Tři z nich byli Židé, etnických Romů mohlo být cca pět procent, zbytek byli Češi.

Kdo rozhodl o vzniku cikánského tábora?

Dne 23. května 1942 vyšlo ve věstníku nařízení říšského protektora o správě z říšského příkazu v Protektorátu Čechy a Morava. Protektorátní úřady v Čechách a na Moravě byly při vyřizování záležitostí z říšského příkazu nekompromisně vázány na pokyny příslušných říšských služebních míst. Heydrichovo nařízení nabylo účinnosti k 15. červnu 1942. Dne 16. června 1942 oznámil říšský protektor protektorátnímu ministerstvu vnitra reorganizaci protektorátní policie. Protektorátní policie a četnictvo přešly od 1. 7. 1942 pod přímé německé velení. Protektorátní ministerstvo vnitra vydalo dne 24. června 1942 svůj oběžník označený Zvl. příloha ke St.I/II-17-100-78, tedy příloha k výnosu o potírání cikánského zlořádu. Tento výnos vydal generální velitel neuniformované policie SS Standartenführer Horst Böhme dne 10. 7. 1942. JUDr. Karel Novák, který je podepsán pod protektorátním oběžníkem z 24. června 1942, vedl do 30. 6. 1942 policejní sekci protektorátního ministerstva vnitra. Poté byl převelen od 1. 7. 1942 ke generálnímu veliteli neuniformované protektorátní policie SS Standartenführeru Horstu Böhmovi jako ministerský rada. Po vydání výnosu došlo k soupisu kočujících i usedlých, především romských osob, a polovina z nich byla internována v cikánských táborech. Ty vznikly ze dvou sběrných táborů. Mladá fronta Dnes napsala 17. 4. 1997 o táborech v Letech a Hodoníně: „Skutečnými koncentračními tábory se staly až v létě 1942, kdy ministr vnitra Rudolf (správně je Richard) Bienert, aniž k tomu byl vyzván z Berlína, iniciativně nařídil internaci všech Romů a Sintů, včetně žen a dětí. Už tímto činem byl podle právních expertů naplněn skutek trestného činu genocidy skupiny obyvatelstva.“ Ptám se, jak mohlo protektorátní ministerstvo vnitra něco iniciativně nařizovat dne 24. června 1942, kdy vydalo tento svůj oběžník označený jako zvl. příloha ke St. I/II-17-100-78 II, když dokument s tímto označením St. I/II-17-100-78 II vyšel až 10. července 1942? Nerozhodovalo tedy iniciativně protektorátní ministerstvo vnitra, ale generální velitel neuniformované policie SS Standartenführer Horst Böhme, který samozřejmě sídlil v Praze, nikoliv v Berlíně. Markus Pape řekl Marku Wollnerovi: „Až výnos ministra vnitra protektorátní vlády Richarda Bienerta z června 1942 nařídil koncentraci celých romských rodin v letském a hodonínském táboře. Tento rozkaz ale nemluvil o jejich likvidaci. Je úkolem dnešních justičních orgánů zjistit, kdo je za likvidaci vězňů zodpovědný.“ Nenařídil!

Cikánský tábor je německá idea, německý rozkaz, německé rozhodnutí. Kapacita sběrného tábora byla velitelem sběrného tábora Janovským hlášena německým nadřízeným pravdivě, tedy 300 osob. Kriminální inspektor německé kriminální policie August Lyss však poslal do tábora 1260 osob, z toho polovinu dětí. Již po týdnu byl tábor bez vody. Přicházely sem i starci, zavšivení, osoby s různými nemocemi. Do tábora musely přijít i těhotné ženy. Přeplnění tábora mělo za následek rostoucí zahmyzení a šíření různých chorob. Zdravotní rada na zemském úřadu v Praze, taktéž lékař gestapa na Pankráci, Němec MUDr. Ullrich, rozhodl o tom, že desinfekční autokolona byla z tábora odvolána, přestože velitel tábora Janovský prosil o její ponechání. Plné tři měsíce byl cikánský tábor v Letech bez účinné dezinsekce a dezinfekce, což bylo hlavní příčinou pozdější vysoké úmrtnosti. Tábor se musel rozšiřovat, avšak Ing. Schobert, zmocněnec pro řízení hospodářství při říšském protektorovi, dne 30. listopadu 1942 neuznal výstavbu tábora v Letech za válečně důležitou. Němcům byl osud v táboře internovaných Romů zcela lhostejný. Generálním velitelem neuniformované protektorátní policie se v září 1942 stal SS Standartenführer MUDr. Erwin Weinmann. Nebyl to žádný lidumil, přestože byl lékař. Jako důstojník Einsatzkommanda se zúčastnil vraždění Židů v Babím Jaru v Kyjevě roku 1941. Pod tohoto esesáka spadaly mimo jiné i záležitosti obou cikánských táborů. Němci se rozhoupali, až když v Letech propukl tyfus, nejdříve břišní, pak skvrnitý. Nechtěli, aby se rozšířil do okolí. Vyslali do tábora dezinfekční autokolonu, poslali do tábora epidemiologa MUDr. Stejskala a MUDr. Bohina, tři zdravotní sestry, povolili normální potravinové dávky, dodávku dřevité vlny na slamníky atd. Nechali vězně očkovat. Některé oslabené a nemocné děti po tomto očkování umírají.

Výsledkem je vysoká úmrtnost, většinu zemřelých tvoří malé děti. Po delší době, v březnu 1943, je epidemie zažehnána. Celá tato tragédie je důsledkem německých rozkazů, příkazů a zákazů. Není žádný důkaz o tom, že by čeští četníci v táboře Romy zabíjeli nebo stříleli na útěku. Neznásilňovali Romky. Rovněž nezabíjeli malé děti, ani je netopili v rybníce, v sudu atd., jak uvádějí Pape a Polansky. Nebyla tam ani žádná plynová komora, jak „tvrdí“ Polanského pamětníci. Avšak Polansky sám prý našel, po více než padesáti letech, na místě trubky. Četníci nepouštěli do rybníka proud, aby zabili Romy, protože je doloženo, že tábor neměl elektřinu. Dnešní výpovědi pamětníků o tom, co jim říkali rodiče, opakují pasáže z Polanského knihy. Ten „citoval“ i výpověď romského vězně Studeného, která je však špatně přeložena z češtiny do angličtiny. Je zajímavé, že rodiče dětem „předali“ své svědectví podle špatného překladu, nikoliv tak, jak ho uvedl po válce u soudu svědek Studený. Celá Polanského kniha Tíživé mlčení nemůže obstát jako výpověď pamětníků už jen proto, že někteří, když byli později filmováni při výpovědích pro americké Muzeum holokaustu, to, co údajně řekli Polanskému, neuváděli. Vysoká úmrtnost v táboře je především důsledkem německých rozhodnutí. Když jsem ovšem studoval dokumenty, narazil jsem na soupis potravin, odvážených při likvidaci cikánského tábora v Letech na Moravu do cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu. Vyplývá z něho, že existují neodůvodněné přebytky v marmeládě a cukru. U marmelády to není tak velké a je možné, že marmeládou při epidemii tyfu nahrazovali tuky. U cukru však vychází, že velitel tábora Janovský obral vězně cikánského tábora o více než 20 „metráků“ cukru, tedy o dvě třetiny toho, co jim náleželo. Bylo by toho plné nákladní auto. Zřejmě si tuto krádež Janovský připravoval. Za něco takového byla tehdy kulka nebo provaz. Poválečný soud však tento dokument neměl k dispozici a shledal, že není důkazů, že by Janovský vězně krátil na dávkách. Janovský se u poválečného soudu bránil podobně, jako se obhajuje v dopise generálnímu veliteli neuniformované protektorátní policie v březnu 1943: „Až do listopadu 1942 byla udržována v táboře čistota. Začátkem listopadu se začalo se stavbou obytného baráku. Tato stavba byla provedena za nepříznivého počasí, zanášelo se bláto (v originále německy Kot, což může znamenat i výkaly) a jiná špína do ubikací. Podlahy byly myty dvakrát denně. Při nečistotnosti Cikánů nebyl strážní personál ve stavu udržet tábor v čistotě. Přiznané nedostatky vysvětluji takto:

1) Nedostatečné zařízení tábora, který byl postaven pro 260 osob a poté použit pro 1200!

2) Nedostatečný personální stav a nespolehlivost některých orgánů.

3) Nevhodná hygienická zařízení v táboře.“

Janovský neměl asi tak dobré organizační schopnosti jako jeho nástupce nadporučík Blahynka, který epidemii zvládl. Rozhodně ale Janovský nepáchal v táboře svůj soukromý holokaust. Snažil se činit opatření, která měla epidemii zabránit. Podpory od svých nadřízených, hlavně těch německých, se do 4. 1. 1943 nedočkal. Jestliže se dnes někdo postaví zkreslování a nepravdám Markuse Papeho a Paula Polanského, neznamená to, že zpochybňuje či popírá utrpení Romů v cikánském táboře v Letech. Smutné však je, že jsou dodnes stále utajeny výpovědi přeživších z cikánského tábora v Letech, které vyslechla policie v roce 1998. Rovněž tak je stále tajný spis strážmistra Hejduka, který byl vyšetřován jako poslední žijící dozorce z Let. To rozhodně historickému poznání neprospívá. Čeští intelektuálové stejně jako Polansky někdy tvrdí, že Lety byly horší než Osvětim. Pokud to tvrdí pamětník, který prošel oběma tábory, nelze nic namítat. Pokud to však tvrdí tito intelektuálové, dovolil bych si uvést jeden zajímavý fakt. Když se Němci začali od dubna 1942 připravovat na přeměnu sběrného tábora v Letech na cikánský, začali pomalu snižovat stav káranců ve sběrném táboře. Některé bezproblémové kárance, pokud měli trest odpykán, propustili na svobodu. Ostatní přemístili do donucovací pracovny v Ruzyni. Část z nich potom putovala k výkonu preventivní vazby do Osvětimi. Tam pak za dva měsíce zemřelo minimálně 32 z 65 odeslaných káranců. Veliteli tábora Janovskému za 24 měsíců kárného a sběrného tábora zemřelo 6 ze 737 káranců. Tento fakt je třeba mít na paměti, když Bakalovi novináři (k přečtení zde) budou zase psát o tom, že „dá-li se zlo vůbec měřit, pak podle znalců holocaustu takové zařízení (Lety) vychází po všech stránkách hůř než tábor koncentrační.“ Jako první odešli tedy z letského tábora na smrt Češi. Celkem prošlo letskými tábory cca 1050 Romů a cca 1050 Čechů a 4 Židé. Do Říše bylo odvlečeno na smrt z těchto táborů 544 Romů, 60 Čechů a jeden Žid. V kárném a sběrném táboře zemřelo 6 českých mužů. V cikánském táboře v Letech zemřelo 327 osob, většina z nich byli Romové, Čechů bylo 33. Na straně věznitelů zemřeli čtyři čeští četníci. Na databázi obětí romského holokaustu u nás pracuje Institut terezínské iniciativy. Vyčkejme tedy výsledků jeho práce. Paní Gwendolyn Albert(ová), která zpochybňuje počet vězňů v cikánském táboře v Letech, napsala: „However, the number given in David Crowe's 1995 History of the Gypsies of Eastern Europe and Russia for the same time period is indeed „more": a total of 7980 Roma. (Crowe’s source for this number is the 1981 publication of Czech historian Ctibor Nečas)“ Číslo 7980 Romů, údajně internovaných v Letech, je ovšem součtem čísel z tabulky č. 2 s názvem „počet a struktura vězňů cikánského tábora v Letech (srpen 1942 až duben 1943)“ z Nečasovy knihy Nad osudem českých a slovenských cikánů, která uvádí měsíční stavy vězněných Romů. Tato čísla nelze jednoduše sečíst a vydávat za celkový počet. Vězni se přeci každý měsíc neměnili.

Také americký vědec či publicista David Crowe sečetl stavy všech osmi měsíců a vyšlo mu opět 7980 internovaných. Již zmíněná Gwendolyn Albertová nicméně svoje „numero“ uveřejnila v Prague Post. Jí citovaný historik Ctibor Nečas zdrojem této ničím nepodležené cifry pochopitelně není.

Čeho je nám prý zapotřebí

Podle Papeho potřebuje naše společnost hlubší znalost romské historie, aby s romskou menšinou navázala plnohodnotný, vyrovnaný a pro obě strany kladný vztah. Nyní přiblížím, jak se o tuto hlubší znalost snaží Markus Pape. Když byl v táboře v prosinci 1942 potvrzen břišní tyfus, byla 4. ledna 1943 do tábora poslána dezinfekční autokolona. Týden na to zahájil táborový lékař MUDr. Neuwirth očkování 801 vězňů a 41 četníků. Velitel tábora Janovský o tom podal následující hlášení: „...6) První očkování bylo ukončeno dne 9. ledna tohoto roku. Druhé očkování začalo 12. 1. 1943. Zaměstnanci dostali po prvním očkování silnou horečku a někteří byli 4 až 5 dní neschopni služby. Cikánské děti, které nejsou zcela zdrávy, očkování špatně snášely. V důsledku toho dostaly silné horečky a ty, jež měly tuberkulosu nebo slabost, je nemohly vydržet. Proto vzrostla úmrtnost. Táborový lékař ani já na tom neneseme nějakou vinu. Dělali jsme vše možné, abychom děti zachránili. 7) Děti, které v poslední době zemřely, zde byly bez rodičů nebo bez matek. Některé matky uprchly, některé byly kvůli tyfu odeslány do nemocnice a ty, které zde zůstaly, onemocněly chřipkou. Dnes je stav Cikánek tak slabý, že nemohu najít ženy schopné úklidu nebo do prádelny. 8) Od 1. do 10. ledna 1943 v důsledku výše popsaného stavu zemřelo 57 Cikánů a cikánských dětí.“ Markus Pape toto hlášení citoval ve své knize. Vypustil ale mnou zdůrazněné věty, místo nich dal tři tečky. Tímto stylem u nás Pape působí již více než dvacet let, další příklady uvádím ve své zmiňované rozsáhlé studii. Přitom nám dnes klidně řekne, že dílo „Česká cikánská rapsodie je Tesařovo nekompromisní zúčtování s českým oficiálním dějepisem ve vztahu k druhému odboji i se současnou verzí politiky „zdravého rozumu“. Kniha dokládá, jak málo se zatím ví o dějinách dnes největší etnické menšiny v zemi. A jak moc společnost potřebuje hlubší znalost romské historie, aby s ní navázala plnohodnotný, vyrovnaný a pro obě strany kladný vztah“. Mně ovšem připadá, že Markus Pape rozhodně k hlubší znalosti romské historie nepřispívá. Já sám jsem ho vyzval ke konfrontaci v internetové diksusi před kamerami, což odmítnul s tím, že „nemá čas“. Česká cikánská rapsodie je kniha historika Jana Tesaře, který po několika desetiletích vydal paměti romského partyzána Josefa Serynka. Když je v šedesátých letech Jan Tesař nahrával, skoro nic o cikánském táboře v Letech nevěděl, ani nemohl. Dnes, když je vydával, cituje v komentářích v této knize Markuse Papeho. Podotýkám, že partyzán Serynek uváděl historiku Tesařovi skutečnosti, jejichž svědkem být nemohl. V samotném cikánském táboře strávil pouhých dvanáct dní, pak žil v odloučené lesní pracovní skupině v Nevězicích. Celkem byl internován šest týdnů, poté uprchl na svobodu. Ani dnes, kdy jsou již dostupné prameny i práce na téma cikánského tábora, historik Tesař tyto rozpory v Serynkově výpovědi nijak nekomentoval.

Kdo je zodpovědný za smrt Romů v cikánském táboře v Letech?

Seznámíme-li se statistikami (mohu na požádání doložit) o průběhu týdenní úmrtnosti za celou dobu cikánského tábora v Letech, který po potlačení tyfové epidemie sestavili čeští četníci z táborových hlášení o úmrtnosti v Letech pro své německé nadřízené, lze vidět, že pokud byl v táboře desinfektor Antonín Havrda se svojí desinfekční autokolonou, úmrtnost klesala. Zvýšená úmrtnost nastala v důsledku již popsaného očkování. Jak jsem zmínil výše, desinfekční autokolonu odvolal a jejímu návratu tři měsíce bránil lékař gestapa na Pankráci MUDr. Ullrich.

V maistreamu skoro nikdy nezazní, o nahnání Romů do dvou cikánských táborů rozhodli Němci. Historik Michal Schuster z Muzea romské kultury napsal, že „Lety byly horší než Dachau.“ V tzv. cikánském táboře v Letech zemřelo 327 vězňů z celkového počtu 1309 internovaných. Z tohoto vysokého počtu pak připadalo 101 obětí na děti ve věku do 3 let. Z nezletilých do 18 let, kteří zemřeli, tvořily děti v předškolním věku plných 75 %. Lety nelze srovnávat s německými koncentráky, kde většinou nebyly děti. Jde je srovnávat jen s těmi, kde děti byly, což byly například cikánské tábory v Lackenbachu a v Osvětimi, srovnání lze dále vést s Ravensbrückem a s Dětřichovem, kde rovněž děti byly. V cikánském táboře v Letech tvořily děti do tří let 45 % všech zemřelých. Zavinily to především vražedné táborové podmínky, tedy nedostatek hygieny, tepla, ošacení a nepřítomnost rodičů. V Letech zemřelo 79 vězňů starších 18 let. Úmrtnost dospělých vězňů v cikánském táboře v Letech je podobná úmrtnosti četníků v Letech, zemřeli čtyři četníci, což se nikde neuvádí. Ale i když byla celková úmrtnost v Letech vysoká, přesto lze dokázat, že koncentrační tábor Dachau byl horší, protože například Češi, kteří se do něho dostali, měli vyšší úmrtnost, než byla v Letech, kde se navíc žádné pokusy na lidech tak jako v Dachau neprováděly. I na našem území byly německé tábory s vyšší úmrtností, například Dolní Jiřetín nebo Litoměřice. V protektorátu od roku 1942 zřizovali okupanti pro Čechy takzvané pracovně-výchovné tábory. Byly jen pro dospělé, hlavně pro muže, ale i pro ženy. Z 50 tisíc lidí, které jimi prošli, zemřelo asi 50, rozhodně však ne více než 100 osob. Tyto tábory spravovali čeští, tedy protektorátní četníci, jenom velitelem byl vždy gestapák. Lze si všimnout, že když v těchto táborech nepropukly nakažlivé choroby a nebyly v nich žádné děti, měly tyto tábory nízkou úmrtnost, tak jako ji měl Janovský ve sběrném a kárném táboře.

Vraždili jsme za války Romy a Židy?

Fedor Gál napsal: „Od kdy mají Češi takzvanou suverenitu a samostatnost, absolvovali několik etnických a národnostních čistek. Zbavili se Němců docela krutým způsobem, Židů velice krutým způsobem, čili já tam tolerance vidím velice málo…“ Nikdo z naší veřejnoprávní televize se Fedora Gála, přestože v ní sám občas působí, nikdy nezeptal na to, jakým velice krutým způsobem jsme se zbavili Židů. Proč nám naše veřejnoprávní televize dosud neodvysílala nějaký dokument o tom, jak a kde čeští kolaboranti zabíjeli Židy? V archivu můžete najít jedno hlášení o zastřelení Žida protektorátními četníky. Prchající muž byl ozbrojen a nechtěl dát svůj život zadarmo. Došlo k tomu v létě 1942 k přestřelce v žitném poli, při které byl zabit. Na útěku byli zastřeleni protektorátními četníky za války i dva prchající Romové. Jeden z nich byl neozbrojený, druhý zahynul při přestřelce. Po válce odsoudily retribuční soudy k smrti dva Čechy, kteří vykonávali funkci kápa v německých lágrech. Podíleli se na bití spoluvězňů, z nichž dva poté zemřeli. Rovněž byla k smrti odsouzena jedna Češka za to, že udala svého manžela a jeho romského známého za ilegální držení zbraní. Tak nějak vypadá bilance českých kolaborantů, je možno k ní připočítat i několik udání skrývajících se Židů. Zachráněných a ukrývaných Židů bylo samozřejmě více. Pomoc nesměřovala jenom k nim. Ukrýváni byli i uprchlí váleční zajatci, uprchlíci z totálního nasazení, parašutisté, odbojáři, partyzáni a ti, kteří dokázali uprchnout z pochodů smrti. Za tuto pomoc byl „odměnou“ provaz.

Mainstream versus alternativci

Tento článek jsem napsal proto, aby si čtenáři uvědomili, že mainstreamová média zatím z pohnutek, jejichž dešifrování ponechávám na každém, demonstrovala jen pramalý zájem poznat a zveřejnit skutečná fakta. Alternativní média se bohužel v reakci na dezinterpretace a lži mainstreamu uchylují k opačnému extrému a utrpení vězňů v cikánském táboře v Letech někdy zpochybňují, což je rozhodně neomluvitelné. Článek, který jste právě dočetli, ve stručnosti shrnuje vybrané poznatky a závěry, k nimž jsem došel dlouhodobým usilovným studiem archivů, dokumentů a jiných zdrojů a které jsem v úplnosti zveřejnil ve své doprovodné internetové studii. Cílem studie i tohoto textu je pomoci lidem zorientovat se v problému na základě faktů tak, aby si mohli utvořit vlastní názor.

Jaroslav Vyleťal
Odkaz na svoji rozsáhlou práci, kterou jsem zveřejnil na internetu a z níž čerpá tento text, zašlu každému, kdo mě osloví na e-mailu taborlety@seznam.cz