Jaká byla situace před 10 roky
Vládl už šest roků kabinet v čele se sociální demokracií. Do voleb na jaře 2002 to byla jednobarevná vláda premiéra Miloše Zemana, zajištěná tzv. opoziční smlouvou mezi Zemanem a Klausem. Po volbách to byla koaliční vláda, k níž pozval designovaný premiér Vladimír Špidla KDU-ČSL a Unii svobody, která se v době sarajevského atentátu a provalení „záhad“ ve financování ODS od této pravicové strany odtrhla. Hluboký propad důvěry, kterou tehdy procházela sociální demokracie, si vyžádala nejen změnu v čele vedoucí strany vládní koalice, ale i změny některých členů této vlády. Tak od 4. srpna 2008 byl v čele vlády Stanislav Gross a mezi novými členy se objevil i dosavadní náměstek pražského primátora Jiří Paroubek. Ten se poté, co neprůhledné soukromé finance Grossovy rodiny vedly i k demisi druhého premiéra v tomto volebním období, stanul 25. dubna 2005 v čele třetí vlády.
V té době – i přes tyto krizové momenty, které postihovaly naši parlamentní demokracii – sdílelo názor, že by bylo dobré namísto režimu, který má v základu volby do Poslanecké sněmovny a na jejich základě sestavení kabinetu, vrátit se k silnému vůdci 14 procent respondentů, zatímco návratu ke komunistickému způsobu vlády dokonce jen 12 procent občanů.
V únoru 2009, kdy vládl už dva a půl roku kabinet, ve kterém vedle dosud vůdčí pravicové strany ODS v čele s premiérem Topolánkem, byli lidovci v čele Kalouskem a zelení v čele s Bursíkem. Připomínám ty dva ambiciózní politiky, protože ještě během existence tohoto kabinetu, který ostatně 25. března 2009 padl, se ukázalo, že politika těchto dvou mužů, orientujících se na snahu sloužit zbohatlíkům (Kalousek) i na péči o vlastní majetek (Bursík), se dostala do rozporu s ideály, jaké vyznávaly převážné většiny tradičních členů obou těchto stran.[1]
V té době se ještě volání po silném vůdci, který by rychle rozhodl, nezvýšilo - zůstalo na 14 procentech. Zato sympatie pro návrat ke komunistickému režimu se zvýšily o celou čtvrtinu – z 12 na 15 procent. Nelze se divit: vždyť asociální politiku zaváděl ekonomický polodiletant Vladimír Kalousek[2]
A jaká před necelými pěti roky?
Jak Jiří Paroubek, tak Mirek Topolánek neupřeli, že jsou to rozhodní chlapi na rozdíl od opatrnického, ba řekl bych zbabělého Nečase.[3] A tak teprve poté, co pozoruje veřejnost Nečase v televizi, jak s módním šátkem kolem šíje a s vousy, jež mají zakrýt pohled poněkud opatrného přerostlého hocha, provází svou novomanželku. Vzpomene si na energické politiky, kteří určovali jednotlivá období polistopadového režimu.
A tak teprve s touto zkušeností se výrazně zvedá volání po režimu silného vůdce, který by vše rychle rozhodl: ze 14 procent na podzim 2004 i na počátku roku 2009 po něm nyní volá 18 procent.
Stejný je podíl těch, kdo se přiklánějí k názoru, že bychom se měli vrátit ke komunistickému způsobu vlády. Jejich počet od dob, kdy jsme měli Grossovu a Paroubkovu vládu vzrostl o plnou polovinu. Tento vzrůst nemusí znamenat, že se tak vyslovují pouze nostalgici po komunismu, i když se na tom podílí 74 procent potenciálních voličů KSČM. Ale je mezi nimi i 17 procent lidovců i sociálních demokratů a 16 procent těch, kdo by volilo zelené. Ba, najdeme mezi nimi 7 procent voličů ANO a 6 procent těch, kdo zůstali mezi voliči ODS. Nižší podíl voličů TOP 09 mezi stoupenci stylu vlády za minulého režimu – 4 procenta vyplývá právě z toho, že ji vytvořili politici ve službách těch bohatých nebo přímo příslušníků těchto vrstev. Řekl bych, že to je volání po způsobu vlády, který se pokoušel prognózovat vývoj, aby neinvestoval do studií nepotřebných vysokoškoláků, který nerušil péči státu i učňovské školství, jakým se zapsaly do vývoje první neoliberální teoretici (v tomto případě někdejší ministr hospodářství Dyba). A kde vývoj státu nebyl jen v rukách vyznavačů módních ekonomických teorií, kteří v praxi „neřídili ani ševcovskou dílnu“.[4]
Autor výzkumu Milan Tuček uvádí, že „u příznivců návratu ke komunistickému způsobu vládnutí jde především o oslovené se špatnou životní úrovní (z nich 40 procent souhlasí), dotázané starší 60 let (z nich 35 procent je pro návrat komunismu), levicově orientované (polovina z těch, kteří se hlásí ke krajní levici, je pro návrat komunistického způsobu vládnutí, na levém středu je to již jen 22 procent.
Pro zajímavost jsme se podívali, jak souvisí názor na návrat komunistického způsobu vládnutí a názor na vládnutí silného vůdce. Ukázalo se, že dvě třetiny dotázaných odmítají obě alternativy, 7 % dotázaných se souhlasně vyjádřilo k oběma alternativním nedemokratickým režimům, a shodně desetina dotázaných kombinuje souhlas s komunistickým způsobem vládnutí a nesouhlas se silným vůdcem. Pro silného vůdce je třetina respondentů, kteří se hlásí ke krajní levici, a 11 procent z těch, kdo se hlásí k vyhraněné pravici.“
Jak je vidět – a právě proměny ve veřejném mínění za delší časové období to dokazuje -, i zdánlivě drobné rozdíly včetně individuálních lidských vlastností lidí na místech, kde se rozhoduje, může vést k proměnám názorů i na tak abstraktní instituty, jako je politický režim. O to odpovědnější je činnost politických stran, které shromažďují – i ve srovnání s naší historickou minulostí, ale také soudobými poměry ve vyspělých evropských státech (zejména v tom civilizačním okruhu, ke kterému máme vzhledem k své minulosti blízko) – je zanedbatelné. Neměla by v tom smyslu nastolit sebekritickou analýzu média, která jsou v první linii boje proti důležitým institucím politického života?
Jindřich Beránek
----------------------
[1] Nakonec Kalousek odvedl část osob, kterým poskytla lidová strana možnost kariéry, do TOP 09 (třeba politickou turistku Parkanovou – OF, resp. jeho Liberální klub, ODA, KDU-ČSL…) a Bursík ztratil nejen předsednickou funkci, ale v dalším volebním období i celou stranu.
[2] Titul inženýra získal v r. 1984 na Vysoké škole chemicko-technologické, kde ekonomii studoval jen v rámci výuky marxleninismu. Poté pracoval jako technolog v n. p. Mitas, Praha 10. Na tomto obvodu také vstoupil v témže roce o ČSL. V Mitasu skončil v r. 1990 jako vedoucí investic. Stal se ředitelem odborů poradců místopředsedy federální vlády. První jeho profese, která má něco společného s ekonomikou, byla náměstek ministra obrany, odpovědný za rozpočet a akviziční procesy. Byl-li institucemi neoliberální ekonomické politiky vyznamenán Jako nejlepší ministr financí, bylo to proto, že na rozdíl od jiných ministrů financí evropských zemí přijímal bez mrknutí oka jejich instrukce. Odborněji fundovaní politici se tak naivně nekriticky nechovali.
[3] Vzpomeňme, jak na poslední chvíli odmítl ještě v minulém století, kdy byl prvním náměstkem ministra obrany, Klausovu nabídku stát se ministrem. Ani ve funkci premiéra si nepočínal právě mužně, takže mnozí, včetně prezidenta republika dodnes mluví spíše o Kalouskově, minimálně pak o Kalouskově a Nečasově vládě. Konečně všichni tři premiéři prožili svou krizi manželských vztahů. Zatím co Paroubek i Topolánek se k ní postavili chlapsky, Nečas volil způsob, jaký se tu zakořenil v dobách, kdy on sám byl jako člen SSM kádrovou rezervou minulého režimu: za novou partnerku si vybere svou podřízenou, kterou nehorázně uplácí na úkor socialistického… pardon, veřejného majetku.
[4] Nechci krást moudrost jiných: za tento výrok děkuji doc. Ing. Miroslavu Grégrovi.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
