V probíhající debatě o nadcházející prezidentské volbě se to začíná hemžit urážkami, pomluvami a objevují se i vyložené lži. Je jistě zajímavé sledovat i mnohdy vypjatou diskusi příznivců obou kandidátů, ale ani to by nemělo být rozhodujícím kritériem. Měl bych proto říci, co považuji za nejdůležitější já, jak jsem nakonec oddělil "zrno od plev" a jak jsem se rozhodl nadcházející víkend hlasovat.

 Budu volit Miloše Zemana. Nikoli však proto, že by tento kandidát plně odpovídal mým představám a ani proto, že bych na jeho profesní dráze a činnosti v politice nespatřoval významné škraloupy. K podrobnostem doporučuji otevřít jakékoli naše německé noviny, třeba MFDnes nebo jiné.

 Miloše Zemana však volím jako "menší zlo". Z toho logicky vyplývá, že hrozby a nebezpečí kolem osoby pana Karla Schwarzenberga považuji za ještě závažnější.

 Všichni jsme měli možnost sledovat v přímém přenosu jeho vyjádření na adresu tzv. Benešových dekretů (Miloš Zeman jej správně opravil, že ve skutečnosti se jedná o platnou československou legislativu, neboť tzv. dekrety byly po válce zpětně schváleny prozatímním Národním shromážděním).

Karel Schwarzenberg prohlásil, že Edvard Beneš by se dnes ocitl před Haagským tribunálem, tj, nepřímo jej srovnal s lidmi, kteří před tímto soudem stanuli, jako byl třeba srbský vůdce Slobodan Miloševič. Dále řekl, že se "Češi nechali nakazit virem (později řekl - duchem) nacismu." Připadá mi to jako mimořádně zarážející výrok. Jistě by bylo zajímavé poslechnout si na něj názor lidí, kteří v důsledku boje proti nacismu strávili dlouhá léta v koncentračních táborech, případně rodin, jejichž členové skončili na popravištích Třetí říše.

 Pokládání rovnítka mezi československý poválečný odsun a nacistické zločiny, případně zločiny, k nimž došlo v bývalé Jugoslávii, je taktika, kterou německá zahraniční politika volila již těsně po sjednocení Německa (viz např. ministr zahraničí Fischer a jiní) a která je předzvěstí ofenzivy směřující k "vyrovnání", případnému návratu sudetských Němců a zejména restituce jejich majetků.

 A tady se dostávám k tomu, proč tento Schwarzenbergův postoj považuji za tak nebezpečný.

"Peníze jsou důležité až na prvním místě" a velmi se obávám, že motivací těchto postojů je zcela konkrétní Schwarzenbergův majetkový zájem. Dnes se často říká, že "kníže nepotřebuje krást, protože je dost bohatý." Měli bychom se však ptát, jak se tak bohatým stal. Již v letech 1990-1991, kdy byl kancléřem tehdejšího prezidenta Václava Havla, si údajně dokázal zařídit restituce rozsáhlého majetku v Československu. Šlo o to, že podle československého práva údajně neměl na restituce nárok, protože jako adoptovaný následník hlubocko-krumlovské větve Schwarzenbergů získal již dříve rozsáhlé majetky v Rakousku a Německu.

 Československé restituce se však týkaly větve orlické, a proto bylo třeba, aby čs. soudy přijaly rakouské pojetí práva, což se údajně i s přispěním "hradní přímluvy" (nebo možná definitivy pro komunistické soudce) nakonec stalo.

Tento konkrétní majetkový zájem, namířený jednoznačně proti zájmům českého státu, respektive proti zájmům českých daňových poplatníků, i nadále trvá. Jde o tzv. "Lex Schwarzenberg", tj. o majetek, který - dosud - restituci nepodléhal. Je tedy možné se obávat, že Schwarzenberg svou podporou sudetských Němců, tzv. Listiny práv a svobod a Lisabonské smlouvy ve skutečnosti sleduje své zcela přízemní majetkové zájmy. Zájmy namířené proti českým občanům.

Navíc považuji za zcela iluzorní tvrzení šířené Schwarzenbergovým týmem, že "Zeman je člověkem minulosti, zatímco on (Schwarzenberg) představuje budoucnost". Ve skutečnosti Schwarzenberg na české politické scéně působí již od převratu, působil nejen ve výše uvedené funkci u Václava Havla, byl členem několika různých politických stran, jeho přátelé z ODA a KDU-ČSL se údajně podíleli na (problematickém) vládním rozhodnutí týkajícím se karlovarské Becherovky.

Později kandidoval do Senátu (tehdy za US-DEU), byl ministrem vlády za Stranu zelených, aby se nakonec stal předsedou nové strany TOP09, jejímž místopředsedou je Miroslav Kalousek. Nejenže se tedy v jeho případě jedná o pozoruhodný příklad "politického turismu", ale - jazykem bývalé vládní strany Věci veřejné - jsou dva političtí spojenci Miroslav Kalousek a Karel Schwarzenberg největšími dinosaury české politiky.

Právě spojení s Miroslavem Kalouskem vyvolává celou řadu dalších vážných otázek. Týká se to například tzv. ekologické superzakázky, kterou, údajně, Karel Schwarzenberg schválil až tehdy, když se do hy dostaly jemu spřízněné firmy. Schwarzenberg také často postupoval v úzké součinnosti s Kalouskem, když např. prohlásil, že "odejde z vlády, bude-li tam Čunek" (což byl největší soupeř Kalouska v KDU-ČSL) - později jakoby se po tomto slibu "země slehla" a něco velmi podobného se pak opakovalo kolem pana Bátory a i v dalších souvislostech. Myslím, že označení KS za "Kalouskova maskota" panu knížeti křivdí. Možná naopak Schwarzenberg řídí Kalouska. Ale nejspíš je to tak, že jejich zájmy se opakovaně a zázračně shodovali, a proto tito dva politici volili tak často takticky výhodný společný postup.