Začnu od lesa. Když jsem se před desítkami let přistěhovala do Prahy, považovala jsem za samozřejmé za prvé – důkladně ji poznat. A za druhé – poznat okolí. Obojí mi dokonale zprostředkovaly tramvaje. Zkrátka jsem jezdila z konečné na konečnou a na těch konečných přesedla na autobusy příměstské dopravy a jela dál.

S potěšením jsem zjistila, že ať se vydáte jakýmkoli směrem, vždycky vás překvapí úplně odlišná krajina od těch předchozích. A jedete-li ještě dál, řekněme do vzdálenosti šedesáti kilometrů, objevíte poklady. Jak moc liší například krajina směrem k Berounu od té na Říčany. A ta úžasná prvorepubliková atmosféra podél Vltavy do Roztok. Jiná zas je, zdánlivě nudná cesta do Polabí, kde vás na konci překvapí třeba Lysá nad Labem či skanzen v Přerově, rovněž na Labem. A pak zas kolem Barrandova na Svatou Horu u Příbrami. Tak bych mohla pokračovat a pokračovat a všude by bylo Něco.

Každý ví, že Praha je turisticky předimenzovaná. Proč ještě někdo nepřišel s nápadem, ukázat Česko, přinejmenším střední, prostřednictvím hvězdicových výletů? Proč, když se přímo nabízí pořádat poměrně krátké výpravy, kdy je jeden úplně odlišný od druhého? Nakonec nemusí jít o autobusy, stačí komorní, pohodlné mikrobusky… ale to už není moje věc.