Štěně dospělo, za zázračných okolností přijalo jméno Frigo (o tom možná někdy jindy) a teprve v dospělosti se plně projevily skoro propastné rozdíly mezi oběma živočišnými druhy.

Kočka byla něco jako anglická šlechtična. Či spíš šlechtic. Když tak znuděně shlížela z výše příborníku na hemžení tam dole, docela dobře jsem si ji představila s doutníkem.

Jediné, co ji dokázalo vytrhnout z okázalé netečnosti a skutečně vzrušit, byly koňské dostihy, které se tehdy zhusta v televizi vyskytovaly, a závody Formule jedna. Tlapkou popoháněla koně, možná tam měla svého favorita, možná dokonce příslušníka vlastní stáje. Při Formuli jedna se dokonce postavila na zadní, opřela se předními tlapkami o obrazovku a běda, kdyby ji někdo vyrušil.

Frigo byl romantik Wertherovského ražení. S duší onoho vypjatě přecitlivělého mladíka denně zoufale kvílel, když pod naším balkonem venčili bílou pudlici Sněhurku. Byl na blondýny.

Co se týče umění, které k romantismu neodmyslitelně patří, se prozatím moc neprojevoval.