Na milost jsem operu vzala až v dost pozdním věku, kdy se ujalo provozování v původních jazycích. Občas se neubráním a buďto si připomenu slova v češtině, anebo nahlédnu do běžícího textu v mateřském jazyce. A to je velká chyba! Hlavním důvodem nízké obliby opery totiž byla libreta. Nesourodé děje, nelogičnosti, banality, nevěrohodné zápletky a nesmyslná, převážně účelová rozuzlení. A všechna ta óch, ách, oj, aj, hoj. Vzpomínám si, jak jsme s bratrem u televize vřískali – tak zdrhejte, zdrhejte, když Dalibor s Miladou v žalářní kobce pěli, namísto aby... zkrátka zdrhali, zdrhali. Horší to bylo při školním představení naživo, kdy dopadení potenciálních uprchlíků komentoval spolužák z gymnázia slovy – a máte to, volové. Ještě horší bylo, když při jiném představení, zasvěcený čtenář pochopí které opery, se kluci z béčka huronsky rozchechtali při Jdeme dál pašeráků, chodících po jevišti dokolečka.
Klad vesměs neporozumění jazyku je vyvážen těžkým záporem při jinak chvályhodných inscenacích na TV Art. Oním záporem je modernizace, dá-li se to tak nazvat. Celkem mi před pár lety nevadila minimalizace Traviaty s Annou Netrebko. Takřka prázdná scéna, neutrální kostýmy mimo jakýkoli čas. Ránu, doufejme že zdravému rozumu, dala Figarova svatba z festivalu v Salzburgu. Proč, tvůrci představení, proč?! Kdyby byla „hozena" do současnosti, bylo by to sice směšné, třeba jako že je to zkouška, ale budiž. Jenže proč se to mělo odehrávat v mladší minulosti, podle kostýmů a dalších reálií nějak ve dvacátých letech minulého století? Takže mimoňství na druhou. Jen vyjímám – právo první noci ve dvacátém století! (Teda to by se kluci z béčka nachechtali!) Nakonec i v dávnějších dobách to s tímhle právem nebylo až tak moc divoké. Představte si, kolik by se mezi námi hemžilo potomků levobočků Coloredo-Mansfeldů, Černínů, Schwarzenbergů či Harrachů na základě množení geometrickou řadou? No nic, zkrátka bylo to spíš k vzteku než k smíchu.
Zpět k otázce – proč, proboha, proč? Snad z finančních důvodů? No ano, ony jsou ty rokokové kostýmy náročné nejen finančně, ale i lidsky, v krinolínách a šněrování, navíc s nákladem dobového účesu se těžko zpívá. Ale s tím se jaksi musí počítat, nakonec operní pěvkyně nebývají žádná tintítka.
Jo, jo. Zkrátka režisérská zvůle. Splašená kreativita, hnaná snad ambicí přijít s něčím, co tu opravdu, ale opravdu ještě nebylo. Jenomže oni tu jsou, s odpuštěním, taky diváci. A i když se to tak pěkně rýmuje, diváci – hlupáci, na operu vám za ty peníze hlupák nepůjde. A přijde-li, neocení.
Docela věřím, že se Mozart ze sféry odjinud možná chechtal. No co, byl přece takový hravý!
Skoro slyším protiargument – ojedinělost inscenace diváka naopak přiláká, což se taky rýmuje (a na tom festivalu bylo fakt narváno), už jen ze zvědavosti. Aby měl o čem povídat, koneckonců i pohoršení či údiv dělá reklamu. Anebo argument rádoby umělecký – ony ty dobové kostýmy přitahují příliš pozornosti, která by naopak měla být věnována vnímání krásy hudby a provedení. A třeba takhle - není nad to, je-li divák vyděšený, znechucený, pohoršený a další ...ný. To jsou přece také emoce, ne? A o ty nám především jde...
(O českých kreacích ani muk! Kdo co viděl, ví sám.)
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
autor: PV
