Že se mají poplatky platit, není myslím pochyb, otázka je, jestli je výběr poplatků (ne jejich výše) dostatečný či nikoliv. Možná právě nedostatečnost, tedy kvantita ve výběru poplatků je středem zájmu pana Duhana a zřejmě tím měl na mysli fakt, že ne všichni koncesionáři poplatky řádně platí. Kandidát na ministra kultury Daniel Herman, do jehož gesce tato problematika spadá, se nechal slyšet (jak to u takových adeptů na vysokou funkci bývá zvykem) a bez zkušeností a znalosti věci se k tomuto názoru „fundovaně“ vyjádřil. Jak jinak, než jako chytrá horákyně.

Pan Herman zareagoval velmi originálně. Zřejmě se subjektivně přiklonil k názoru, že výběr koncesionářských poplatků je nedostatečný co do kvantity a vyjádřil názor, že by poplatky měli platit všechny rodiny bez ohledu na to, zda veřejnoprávní média sledují (snad i ti, kteří potřebné zařízení pro příjem médií vůbec nemají). Nápad přímo geniální. Tady mi přišlo na mysl první přirovnání s církevními restitucemi, které má pan Herman také ve své gesci, a sice fakt,  kdy vláda donutila (na základě čeho není známo)  80% nevěřících občanů (ateistů) platit ze svých daní finanční náhradu církvi, aniž by s ní měla co do činění. Něco podobného si představuje i pan Herman v případě placení koncesionářských poplatků. Jen není jasné, jak by se tyto poplatky nazývaly, když by to byly poplatky za nic. Napadá mne pojmenovat je jako poplatky za „nicné“! K tomu pan Herman poznamenává, že by bylo dobré se inspirovat zkušenostmi ze zahraničí, např. z Německa a zmínil tzv. „německý model“, i když vzápětí podotýká, že ne všechno je pro nás ideální a u nás použitelné. Zde bych znovu (podruhé) použil příměr s církevními restitucemi, resp. s  existencí a financováním církve, neboť zmínil-li pan Herman sousední Německo k čerpání inspirací pro výběr koncesionářských poplatků, pak v případě církve by totéž Německo mohlo sloužit našim církevním představitelům a církvi rovněž jako příklad nebo vzor ve věci financování církve. V Německu (ale i jiných dalších zemích) si totiž věřící, kromě dobrovolných příspěvků „do zvonečku“, platí církevní daň (zda něco na způsob dřívějších desátků či odpustků, nevím), ale co hlavní, nejsou tím zatěžování občané-bezvěrci, kteří nemají s církví nic společného. Nepochybuji, že to páni arcibiskupové vědí, ale zřejmě jim to přijde na české poměry málo výnosné a moc sociální a jak říká pan Herman, ne všechno je pro nás ideální a použitelné! Církevní daň je zřejmě jeden z příkladů, vždyť církev má poznatky přímo od Boha.