Jednak jsme to mohli mít za sebou a co hlavně, tenkrát jsme na to ještě měli, třeba by už tolik nezbylo pro Bakaly, Tykače, Kellnery, Krejčíře, Kožené, Klause a další. Nicméně, už se stalo a máme  zase důvod se „rvát“ o ten zbytek, co nám ještě průkopníci  kapitalismu, demokracie, svobody, pravdy a lásky v této zemi nechali.

Přesto se nemohu s církevními restitucemi smířit. Pominu všechna ta fakta a argumenty pro a proti restituci, potažmo přijatému zákonu, o to více bych se chtěl  zabírat samotnou podstatou úsilí církve k získání problematicky prokazatelného církevního majetku. Není neobvyklé, že se dvě strany o něco soudí, je-li k tomu relevantní důvod. Při sebelepším chápání situace s majetkem, který užívala církev se nemohu zbavit dojmu, že objem požadovaného majetku k navrácení církvi je neadekvátní, nepřiměřený, neopodstatněný a jak jinak, těžko prokazatelný z hlediska vlastnictví. Ale pokusím se přehlédnout i tuto problematiku, abych se zaměřil na to, co považuji za nepochopitelné a čemuž je ze strany církve vynakládáno maximální  úsilí a to je přesvědčit veřejnosti, že požadavky církev jsou oprávněné.

Motto, že „Co bylo ukradeno, musí být vráceno!“, se kterým vyšli pravicoví politici koalice ODS, TOP 09 a jejich přívěškem LIDEM, se stalo nosným  mottem i pro církev. Podnět k tomuto řekněme heslu byl fakt, že údajný majetek církve byl zabaven, resp. ukraden komunisty a občanští demokraté, tak potažmo církev mají (i stávající) komunisty i nadále za své nepřátele. Podle nich fakt, že komunisté (původní KSČ) mají na svědomí mnohé osudy a životy lidí, resp.  jsou odpovědni za čtyřicetiletou morální a ekonomickou dehonestaci republiky, nemohou jinak, než zásadně trvat na tom, že majetek církve byl komunisty ukraden a proto „co bylo ukradeno, musí být vráceno“. Bez ohledu na to, zda ten který majetek církev skutečně (prokazatelně) církev vlastnila. Jak přiznal kardinál Duka, s tímto mottem byl obeznámen i papež František, který jak jinak, tomu požehnal. Z hlediska práva a spravedlnosti má sice toto heslo své opodstatnění, jenže relevantnost současného práva a spravedlnosti má k naplnění (naplňování) hodně daleko.