Lavička, vyrobená na popud  profláknutého politika P. Gandaloviče, který si tím zase přihřál polívčičku u těch, kteří jsou semknuti kolem osoby Václava Havla, tedy Schwarzenberga, Vondry, Bursíka, Šiklové a dalších, kteří tak s psí věrností nadále glorifikují  osobu V. Havla vždy a všude, kde to jde a kde je to možné. Dnes je to tedy „lavička“, která nemá žádný přímý vztah k Havlovi, protože bez jakékoliv pointy byla vyrobena a instalována na zakázku na zcela běžném místě. Tedy nikoli na nějakém památném místě, které má nějaký vztah nebo pojí osobu Havla s tímto místem. Lavička (musím říct, že nic moc!) která, kdyby nebyla jediná a bylo by jich v Praze hned několik, by nikomu nic neřekla, ničím by se jako taková nevyznačovala, pokud nad ní nebude nějaký nápis, upozorňující, že jde např. o „Lavičku Václava Havla“.

Skutečnost, že jejím autorem není nikdo jiný než Havlův bývalý dvorní architekt B. Šípek nepřekvapuje. Jméno je jméno a peníze, které za toto „mimořádné“ dílo dostal, zcela  jistě neposkytl  ani Schwarzenberg, ani D. Havlová, ani nikdo z jeho věrných. Ostatně o zdroji si můžeme myslet cokoliv. Dnes je to tedy „Lavička Václava Havla“, co to bude příště, že by „lahvička“ či „lahbinka“ Václava Havla (jedna z mnohých), jejichž obsah měl tak rád? Upřímně řečeno, už by mě to vůbec nepřekvapilo.

Druhá věc, která se váže k této lavičce, je událost, která byla v rámci vernisáže opět coby další popostrčení „mimořádné“ významnosti V. Havla, pronesena jeho bývalým a stále věrným  zhmotnělým stínem knížetem Schwarzenbergem, který při této příležitosti neopomněl zmínit prohlášení ministra zahraničí vlády ČR Zaorálka, které učinil při své návštěvě Číny. Ano, není to nic jiného, než postoj ČR k celistvosti Číny včetně Tibetu, který tolik ležel Havlovi  na srdci. No ani ne tak Tibet, jak spíše sám  Dalajláma, se kterým byl Havel až  mimořádně blízký kamarád!