Její lidumilné, sociálně a humánně motivované názory a osobní přesvědčení, že je v našich možnostech přijmout „sirotky“ má však několik slabin jako důvody, proč je nepřijmout. Jednak jak sláma z bot trčí ten její závěrečný argument, že „Česká republika je stále vnímána jako země, která není vstřícná. Přitom to není pravda. Tady jsou lidé, kteří chtějí pomáhat, a my bychom mohli říct: my nechceme kvóty na uprchlíky, my umíme pomáhat i dobrovolně!“ Paní Šojdrová deklaruje svůj kladný postoj k sirotkům tím, že ona sama prý pomáhá dětem např. v Indii. Poněkud jí nedochází, že pomáhat dětem v Indii na dálku je naprosto nesrovnatelné s výchovou dětí, které by měla mít třeba doma. A vůbec, jak si paní Šojdrová představuje umístění či rozmístění přijatých „sirotků“ a má také v úmyslu, že by si třeba 2-3 sirotky vzala k sobě domů? Tvrdí, že desítky lidí by si vzalo „sirotky“ domů, ale je to spíš zbožné přání, než realita. Ale kdož ví, lidé mají mnohdy velmi neuvážené, do důsledku nepromyšlené představy,
Je otázka, nakolik sama paní Šojdrová má promyšlenou svou vizi o přijetí 50 „sirotků“, nicméně její horlivost v prosazování své myšlenky už na první pohled jeví řadu evidentních problémů. Především, jak zjistit jejich prokazatelnou totožnost, když tyto děti, „sirotci“ ve věku od 12 do 17 let nemají žádné průkazy totožnosti, pokud ano, kde je záruka, že jsou pravé. Dále, že tito 12-17 ti letí „sirotci“ se nacházejí (z našeho hlediska) v pubertálním věku a snad i sama paní Šojdrová ví, co to znamená. Umí si představit tyto „děti“, jak by u nás absorbovaly všechny ty příznaky puberty a současně je ještě v rámci resocializace v cizím prostředí „vychovávat“ a (velmi obtížně) je vzdělávat k obrazu svému či „našemu“? Nemluvě o tom, že v 16-17 letech je to mládež na prahu dospělosti a jako cizinci mají také zcela jiné potřeby a požadavky, jiný pohled na svět, než „sirotci“ 12-13 ti letí. Uvědomuje si paní Šojdrová také riziko možné šikany, diskriminace, islamofobie, které s dost velkou pravděpodobností může potkat tyto „sirotky“ při docházce (zda-li) do školy? Nebo si je jistá, že všichni jejich spolužáci budou k nim mít „vřelý“ kamarádský vztah zvláště, budou-li požívat neskutečných výhod na jejich úkor? A co jejich zdravotní stav, návštěvy lékaře, nemocnic, dovolí jim to Alláh?
Sama politička sice nesměle připouští, že její nápad obsahuje i určitá rizika, ale tato rizika prý lze, snadno, ošetřit. Např. „Kdyby se vybrané děti začaly chovat podezřele, třeba kdyby se radikalizovaly, tak musíme mít možnost je vrátit. Rozhodně by nemělo jít o bezpodmínečné přijetí,“ řekla naivní paní Šojdrová. A to si jako myslí, že to vrácení „neposedných sirotků“ je stejné, jako reklamovat vadné zboží v obchodě, třeba boty a vrátit je?“ Je si vůbec vědoma, jaké nesmysly říká? Dnes si budeme hrát Evropě k obdivu na porozumění s osudem „sirotků“, budeme dávat najevo soucit, humanitu, lásku k bližnímu a když časem zjistíme, že je to pakáž, která si naší dobroty neváží a nezaslouží, tak je pošleme zpět? Komu? Kdo bude na ně zvědavý? A co jejich osud, to už bude paní Šojdrové šuma fuk? To je od paní političky falešné a pokrytecké, prostě lidovecké! Lze tomu také rozumět tak, že paní Šojdrová se rozhodla zabodovat za každou cenu, udělat si pozitivní renomé a když „výchova sirotků v Čechách a na Moravě“ nevyjde, tak se prostě řekne, že se s tím přece počítalo a děcka zase vrátíme, odkud přišly! Pro paní Šojdrovou jako pro Holmse: Jak snadné, Watsone! Ale politické body už paní Šojdrové nikdo nevezme, že? A pan Bělobrádek jí bude uznale poklepávat na rameno, ačkoli by si měli oba spíše klepat na čelo!
Je tu ovšem ještě jeden, poněkud latentní problém, o kterém se však nemluví. Jde o jejich právo na spojování rodin. Pokud bychom přijali „sirotky“, pak by si mohli časem vzpomenout, že mají doma nějaké sourozence, případně příbuzné a že by chtěli, aby se tyto rodiny spojily. V takovém případě by šlo o podvod, protože pokud mají nějaké příbuzné, pak by se o ně, jako příbuzné, měli či mohli o tyto „sirotky“ postarat. Jenže oni zřejmě nemají ani zájem, ani možnosti a tak by, s ohledem na zákony EU, bylo umožněno jako rodina či blízcí příbuzní se spojit zvláště, pokud by šlo o „sirotky“! Z jednoho „sirotka“ by tak mohla vzniknout početná imigrantská rodina a problémy jsou nasnadě.
Myšlenka, resp. návrh paní Šojdrové je naprosto nepřijatelný. Máme-li projevit soucit, solidaritu, sociální cítění atd., ochotu opravdu lidem v Sýrii či jinde skutečně účinně pomoci, pak je rozhodně účelnější pomáhat potřebným přímo v Sýrii, což se ostatně již děje. Tlak na přijímání imigrantů, stejně jako „sirotků“ je vyvolán nezvládnutím vstřícného až umanutého gesta A. Merkelové běžencům prchajících z válkou zmítaných zemí, které ji však přerostlo přes hlavu a snad i z dobře myšleného záměru se stala nezvládnutelná lavina běženců, kteří dnes dělají nejen frau Merkelové, ale celé Evropě nemalé starosti a problémy. A po nás se chce, abychom je eurounijně solidárně pomohli řešit. Myslím, že tudy cesta nevede!!
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
