Její lidumilné, sociálně a humánně motivované názory a osobní přesvědčení, že je v našich možnostech přijmout „sirotky“ má však několik slabin jako důvody, proč je nepřijmout. Jednak jak sláma z bot trčí ten její závěrečný argument, že  „Česká republika je stále vnímána jako země, která není vstřícná. Přitom to není pravda. Tady jsou lidé, kteří chtějí pomáhat, a my bychom mohli říct: my nechceme kvóty na uprchlíky, my umíme pomáhat i dobrovolně!“ Paní Šojdrová deklaruje svůj kladný postoj k sirotkům tím, že ona sama prý pomáhá dětem např. v Indii. Poněkud jí nedochází, že pomáhat dětem v Indii na dálku je naprosto nesrovnatelné s výchovou dětí, které by měla mít třeba doma. A vůbec, jak si paní Šojdrová představuje umístění či rozmístění přijatých „sirotků“ a má také v úmyslu, že by si  třeba 2-3 sirotky vzala k sobě domů? Tvrdí, že desítky lidí by si vzalo „sirotky“ domů, ale je to spíš zbožné přání, než realita. Ale kdož ví, lidé mají mnohdy velmi neuvážené, do důsledku nepromyšlené představy,

Je otázka, nakolik sama paní Šojdrová má promyšlenou svou vizi o přijetí 50 „sirotků“, nicméně její horlivost v prosazování své myšlenky už na první pohled jeví řadu evidentních problémů. Především, jak zjistit jejich prokazatelnou totožnost, když tyto děti, „sirotci“ ve věku od 12 do 17 let nemají žádné průkazy totožnosti, pokud ano, kde je záruka, že jsou pravé.  Dále, že tito 12-17 ti letí „sirotci“ se nacházejí (z našeho hlediska) v pubertálním věku a snad i sama paní Šojdrová ví, co to znamená. Umí si představit tyto „děti“, jak by u nás absorbovaly všechny ty příznaky puberty a současně je ještě v rámci resocializace v cizím prostředí „vychovávat“ a (velmi obtížně) je vzdělávat k obrazu svému či „našemu“? Nemluvě o tom, že v 16-17 letech je to mládež na prahu dospělosti a jako cizinci mají také zcela jiné potřeby a požadavky, jiný pohled na svět, než „sirotci“ 12-13 ti letí. Uvědomuje si paní  Šojdrová také riziko možné šikany, diskriminace, islamofobie, které s dost velkou pravděpodobností může potkat tyto „sirotky“ při docházce (zda-li) do školy? Nebo si je jistá, že všichni jejich spolužáci budou k nim mít „vřelý“ kamarádský vztah zvláště, budou-li  požívat neskutečných výhod na jejich úkor? A co jejich zdravotní stav, návštěvy lékaře, nemocnic, dovolí jim to Alláh?