Svým způsobem byl středověk myšlenkově konzistentní. Církev dala dogmata, a ta držela pořád stejná, takže člověk od narození až do smrti žil ve stejné víře. Mnohým to stačilo, neb pevná víra pomohla překonat těžkosti a životní trable tehdejší doby. Byl to diktát víry, pevný rámec myšlení. Nemusí se jít nutně až do středověku a k církvi. Někteří, třeba velitel Osvětimi Rudolf Höss nacismus přijal jako církevní dogma. Byl vychováván v přísné katolické tradici s bigotním otcem a nacistická propaganda mu vyplnila mezeru po náboženství, kterému dal vale. V Osvětimi pak nepřemýšlel, ale konal.
S totalitním státem už je to složitější a je nutné se připravovat na veletoče. Krásně to popsal ostatně Orwell ve Farmě zvířat. Co platí dnes, nemusí platit zítra, neb „co je dobré“, určují okolnosti a potřeby totalitního režimu. Diktát víry, rámce myšlení, který se nevyhne proměnám.
V současné době, tzv. demokracii (rozuměj plutokracii), je to ještě těžší. Propaganda není distribuována z jednoho zdroje, ale přes různé prostředníky - think-tanky, debatní pořady se stejnými typy účinkujících, „odborníky či experty“ (= svazáky držícími stranickou linii opakujíc, co se říká, aniž by řečené nutně odpovídalo skutečnosti, nebo se jen přešlapuje po povrchu – viz např. řecká krize a jejich dluh). Jejich názory se až na nepodstatné odchylky nemění. Jsou to povětšinou nekritičtí fanoušci (i když lidem často zdůrazňují nutnost „kritického myšlení“) třeba amerického „etického“ dozoru, jenž má prý úplně blahodárný vliv div ne na celou planetu.
Opozici už není třeba decimovat v koncentračních táborech či na hranicích – stačí prostě nezvat do televize, která je stále nejvlivnější a nejsledovanější masmédium. Internet sice teoreticky má sílu bořit status quo, ale naráží na roztříštěnost – kvalitní informace se zde najdou jen v případě, že víte, kde je hledat a hlavně to chce čas. Stačí si porovnat čtenost či sledovanost alternativních webů či pořadů na YouTube se sledovaností mainstreamu. Sice se objevují názory, že jej už málokdo bere vážně a jen si přežívá svým vlastním životem, ale proč, když už nemá takovou moc, má obrovskou sledovanost a investují do něj oligarchové?
Realitou tohoto globalizovaného světa je, že často musíme považovat někoho za soupeře i partnera zároveň, což vyžaduje kombinaci lehké schizofrenie se silnou ztrátou historické paměti. Následky jsou pro běžného občana v pravdě těžko stravitelné – sankce proti Rusku mají za následek třeba to, že polská jablka obohacená pesticidy končí na českém trhu, nehledě na finanční dopady a ztrátu pracovních míst v členských státech EU. Sankce se však servírují občanovi jako „nutnost“. Ale klid – není to propaganda či manipulace, ale nutná osvěta.
Současnost je nějaká divná fáze lidské společnosti. Mantry o trhu, který vše vyřeší, poněkud blednou s realitou daňových rájů Kypru, Lucemburska či Nizozemí, zdravá konkurenceschopnost se mění v čirý dravý boj kariérních všehoschopných psychopatů, podnikání ve snahu o přisání se ke státním předraženým zakázkám, unijní dotace končí v kapsách nejbohatších nebo se použijí na úplné hlouposti, neustále roste sociální nerovnost mezi extrémně bohatými a chudými. Ideji „co je dobré pro společnost“ vytěsnila „urvi si pro sebe co nejvíc“. Všemu vévodí pak „demokrati“, kterým vyloženě vadí výsledky demokratických voleb, protože nejsou podle jejich gusta. A za velké podpory médií to dávají hlasitě najevo.
Je to doba velkých slov. Brojí se proti propagandě, jako by to bylo snad něco nového, co stvořil zlý Východ. Byla tu však vždy, jen se měnily její podoby a možnosti distribuce. Výsledkem našeho „úspěšného boje“ se zahraniční propagandou je třeba dnešní dezorientovaná mládež brázdící pražské ulice s odznáčkem punkera Karla s logem TOP 09 – právě té strany, která chtěla zavést školné. To je umění propagandy – dělat reklamu tomu, co jde proti jejich vlastnímu zájmu či zájmu kapes svých rodičů; ta však nikomu nevadí.
Evropský svět ruku v ruce s bezobsažnými slovy či pojmy a politické korektnosti všemožných „elit“ se proměňuje v rosol. Orwell, jako dobrý pozorovatel společnosti, to svého času popsal zhruba následovně: „Energie, která dává světu jeho podobu, pramení z citů, které liberální intelektuálové mechanicky odepisují jako zastaralé, a které v sobě obvykle zapudili – proto ztratili možnost a sílu něco dělat“. Je možné něco dělat, když pojmy „národ“, „vlast“, „vlastenectví“ jsou téměř nadávky, lidé se zredukovali na “lidské zdroje“ a pravice či levice (či s adjektivem „liberální“) se používá tak, jak se komu hodí? Co třeba spojovalo lidi v odboji za první i druhé světové války? V odboji se setkávali lidé, které spojovalo pouze a jen jejich národní cítění.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
