Blížící se vánoční svátky mohou kritickému pozorovateli nastavit zrcadlo a odkrýt tak kdejaké neduhy společnosti. Ale proč společnosti - vlastně nám samotným. A nemusí to být jen služba bohu konzumu, honba za požitkářstvím.

Čas Vánoc by se mohl stát prvotním impulsem ke změně nás samotných a poté i kýžené změny společnosti. O tom nám Vánoce ostatně rok co rok dávají symbolicky znamení, které však možná nevědomky, snad i záměrně, přehlížíme.

V Betlémě se narodil Ježíš. Po dlouhé a strastiplné cestě života dospěl k utrpení, smrti, konečnému zmrtvýchvstání a jako již Ježíš Kristus k završení své velkolepé poutě. Právě ona Betlémská událost, onen veledůležitý počátek, bez kterého by nebylo završení, nám připomínají vánoce. Měly by podněcovat člověka ke změně, k přehodnocení postoje k sobě i svému okolí. Vzdát se navyklých předsudků, omílaných stereotypů a pozměnit svůj hodnotový žebříček. 

Vánoce jako svátky klidu či míru nestačí. Ani dobré pohody. To vše se dostaví také, ale jako následná odezva. Vánoce by měly podnítit k zamyšlení, a tak se stát svátky vůle, odhodlání. Ulpět na tradičním pojetí těchto svátků jako svátků hojnosti je jako zůstat stát na místě. 

Ne „mám depresi“, ale je zde vědomí deprese, ne „mám strach“, ale je zde vědomí strachu, ne „nám špatnou náladu“, ale je zde vědomí špatné nálady. Nějak takto by mohl prvotní impuls k proměně sebe sama začít. Naučit se být, vědomě v přítomnosti, zde a v tomto okamžiku. Ne být tím či oním a chtít neustále to či ono, stále něčeho dosahovat.