O zmíněné situaci psaly před časem Lidové noviny, teď i poslední Respekt. Chomutov nebyl nikdy příliš bezpečným městem a pocházejí odtud rozličné snahy o zlepšení. Vzpomeňme jen na minulou starostku paní Řápkovou. I za její éry ale okupovali altán v městském parku prý místní chuligáni, popíjeli alkohol a mnohdy obtěžovali i kolemjdoucí. Když jednomu vysloužilému jirkovskému policistovi přišla večer domů dcera, zmlácená a okradená v parku prý dvěma romskými ženami, rozčílil se a přemýšlel, jak učinit z Chomutova bezpečné město.
Po čase založil ze zájemců občanské sdružení Domobrana. Velmi prý dbal o to, aby mezi jeho členy nebyli žádní pravicoví extremisté, kteří by tímto způsobem řešili své protiromské nálady. Občanské sdružení musilo mít své stanovy a být řádně zaregistrováno u Ministerstvu vnitra, což se stalo. A tak na začátku léta vyrazila do chomutovského parku první hlídka Domobrany, oblečená do reflexních vest s nápisy, které velkými písmeny vyznačují smysl celého sdružení: „Stop kriminalitě, rasismu a nepořádku.“
Policie, ta státní i městská, to samozřejmě nevidí příliš ráda. Chápe to určitě jako druh konkurence, usvědčující ji z určité nedostatečnosti. Nahlas ovšem tvrdí, že členové hlídek se mohou snadno dostat do maléru, budou-li brát zákon do svých rukou. Občanský zákoník totiž říká, že běžný občan může pachatele trestného činu pouze zadržet. Když ale občan, tj. i příslušník oné Domobrany zadrží domnělého, a ne skutečného zločince, už jej omezil na osobní svobodě a překročil zákon. A k tomu, aby občan rozpoznal, co je trestný čin a co přestupek, při němž nesmí být nikdo zadržen, je potřeba školení a zkušenost. Ale toho se dostává obojího jen policii. Navíc, zásahy proti skutečným zločincům bývají vždy velmi vypjaté a lidé z oné Domobrany mohou prý třeba použít i nepřiměřené násilí. Jenže, ptá se známý publicista v Lidových novinách, Zbyněk Petráček, proč všechnu tu užitečnou práci nedělá státní a městská policie, placená z našich daní? Odpověď na otázku ovšem přesahuje možnosti tohoto příspěvku.
Příslušníci hlídek to nemají lehké. I když primátor Chomutova prý nikdy nepožadoval konec Domobrany, i on varuje příslušníky hlídek před tím, aby se vybavovali prostředky, „které vytvářejí dojem zbraně. Jejich použití by se mohlo obrátit proti nim“. I místní šéf odbočky organizace Člověk v tísni je velmi zdrženlivý, ne-li mírně nepřátelský. Říká totiž, že hlídky, „vytvářejí paralelní represivní složku, která se může pohybovat na hraně zákona“. A dodává: „Navzdory úsilí vedoucího Domobrany vyloučit z hlídek kohokoli, kdo by projevoval jakékoli extremistické názory, že se kolem hlídek motali lidé, které zná z tamější krajně pravicové scény“.
K možnosti onoho nepřiměřeného násilí a hrany zákona: členové Domobrany jsou vyzbrojeni pouze mobilním telefonem, pepřovým sprejem a psem s náhubkem, který je na obojku. Nikdo prý nemůže nikomu zakázat, aby šel venčit svého psa. Jakmile ovšem uvidí hlídka někoho pít z flašky, tak prý hned telefonuje policii. Proto je i ti chomutovští, jež jsou takto omezováni, nazývají práskači. Popíjení z flašky ale prý policisté nemohou vůbec zaregistrovat, protože podle výroku jednoho z domobranců nevystupují z auta.
Činnost chomutovské Domobrany přinesla úspěch i několik set kilometrů daleko. Došlo totiž prý k založení pobočky v jedné obci nedaleko Prostějova, obývané asi z jedné třetiny Romy. Několik Romů se však také do hlídek přihlásilo, což je úspěch, kterého chomutovští, přes svou projevenou snahu, nedosáhli.
Brát do svých rukou zákon je jistě problematické. Brát do svých rukou ale ochranu zákona, jakkoli to může být také problematické, však vypovídá leccos o státě, kde mají občané pocit, že se tak musí dít.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
autor: rozhlas.cz
