Zdá se, že prorocká slova obou velkých mužů současné Církve skončila v komunikačním odpadu. Mnozí křesťané, zejména absolventi humanitních studií, se bez problému zapojují do budování humánnějších společností v režii ideologů levicového liberalismu. Ti už po celá desetiletí rozhodují na Západě o tom, co je či není lidské a řídí převýchovu občanů k té konečně pravé (jimi předefinované) humanitě. Prosadili se nikoli silou idejí, nýbrž revolučním elánem neomarxistů v intelektuálně příhodném klimatu. Člověka chápou vesměs materialisticky. Mravnost, spravedlnost či lidská práva nejsou podle nich měřítky, ale pouhými produkty lidské svobody; vyvíjejí se prý v dějinách.

Skrytě a zákeřně

Společensky angažovaní křesťané pak v dobré (?) víře participují na tomto budovatelském úsilí jako svazáci padesátých let; připadají si také „in“. Někdejší svazáci to však měli s vystřízlivěním snazší: krutost tehdejších marxistů se nedala přehlédnout. Kulturní marxisté ale prosadili věc radikální společenské revoluce rafinovaněji – skrytě a zákeřně. Vsadili na trpělivé, nenásilné získávání duše Západu. Nikoli bolševický teror, ale změna společenského vědomí byla součástí jejich strategie.

Neomarxisté odhadli, že myšlenkový vývoj novověku přeje materialistickému světonázoru a následné likvidaci tradiční morálky. Jejich propagandistická rétorika byla také inteligentnější a účinnější. Hesla o osvobozování a spravedlivějších poměrech pro utlačované menšiny nebyla znevěrohodňována nápadnou tyranií. Jak si usmysleli, tak se i stalo. Na Západě ovládli humanitní univerzity, centra kultury i média a s jejich pomocí triumfálně napochodovali do všech institucí. O celoplošném vlivu neomarxistické ideologie dobře svědčí rozsah působnosti politické korektnosti. Ve vyspělých zemích 21. století není instituce, která by nepodléhala jejímu diktátu.

Proti zdravému rozumu

Materialismus a hodnotový relativismus, z nichž soudobá ideologie vychází, jsou samozřejmě v ostrém protikladu ke křesťanskému obrazu člověka a řádu života. Jenže mnohým „otevřeným“ křesťanům tyto abstraktní souvislosti nic neříkají. Z oddanosti novému humanismu by je aspoň mohly probrat celé trsy protipřirozených ideologických nároků, preferencí a praktik (od nespravedlivého zvýhodňování a nekritizovatelnosti privilegovaných menšin, přes svévolné vyhlašování a vnucování nesmyslných „lidských práv“, až po laciné nálepkování, ostrakizování a kriminalizování oponentů), které urážejí zdravý rozum.

Jenže mocné marxistické zaklínadlo boje za práva utlačovaných ochromuje řadu slušných lidí tak dalece, že spatřují zrod nové humanity i v takových šílenostech, jakými jsou lidská práva: ženy na potrat, dítěte na právní ochranu před plácnutím na zadek či před užíváním stereotypních, k homo-párům hanebně necitlivých slov „matka-otec“. Když pak vezmou tyto „západní hodnoty“ za své, nesmírně vzroste jejich mravní sebevědomí. Najednou si připadají jako povolaní poučovat, a s pocitem mravní převahy šikanovat své okolí – tak barbarsky necitlivé, zabředlé v patriarchálních stereotypech.