Podobný nápad nezaznívá na české politické scéně poprvé. Pokaždé se vynořil v situaci, kdy předkladatel (ať už jím byl jednotlivý poslanec, či celá politická strana) toužil získat laciné body od publika, jemuž v momentě, kdy mu nabídl ušetřit na poplatcích, pochopitelně zalichotil. V podtextu byla vždy snaha podřídit veřejnoprávní média moci stran, jež by rozhodovaly o výši příspěvku na jejich fungování ze státního rozpočtu, a tudíž by měly obě média v mnohem větším područí, nežli je tomu dnes. Takto financovaná státní média jsou typická pro autoritářské totalitní režimy, nikoli pro vyspělé demokratické společnosti, ke kterým, jak doufáme, stále chceme směřovat.

Ani v nejmenším nechceme tvrdit, že v úrovni programu obou českých médií veřejné služby je všechno v pořádku. Nehodláme ani prohlašovat, že se v jejich vysílání neobjevují rysy podbízivosti, bulvarizace, sbližování s typem programu příznačným pro privátní vysílatele a také nevyváženosti. Cesta k nápravě však nevede přes podřízení rozpočtu obou institucí státním orgánům. Naopak – a na to náš svaz upozorňuje dlouhodobě – je třeba legislativně upravit a napravit situaci, která souvisí s volbou, fungováním a pravomocemi mediálních rad, jakožto kontrolních orgánů médií veřejné služby.