Všechno prý bylo spontánní. Třeba průvod z Albertova na Národní třídu. O letošním výročí se ale v ČT mluvilo o tom, jak se lidé organizovali, když ještě nebyly mobily a sociální sítě. A najednou kdosi k úloze Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy dodal, že se informace dostaly do světa i prostřednictvím španělské televise, která natáčela u Národního divadla. Věděla něco dopředu o neplánované akci?

Mezi lidmi na náměstích prý vládla pohoda a usměvy, dozvídal jsem se z novin a dopisů, které obsahovaly zprávy dávno včerejší. Když teď mluvím se svými kamarády, kteří to prožili, vzpomínají otázkou: "Co se s námi stalo?"

Heslo "Nejsme jako oni" vypadalo slibně, ale nikdo nevěděl, co vlastně znamená. Nebyli jako oni, pokud jde o uchopení moci. Nestály proti nim ekonomické sankce, agenti chodci a usilovná propaganda. Moc jim spadla do klína a s ní nezadlužený stát s rozvinutým průmyslem, zemědělstvím, školstvím a zdravotnictvím. A nechtěli budovat sociální stát.

Nebude nezaměstnanost, tvrdil Havel, odrážejíc podezření že je proti socialismu. Nevstoupíme již nikdy do vojenských bloků, budeme prosperovat ekonomicky a nejméně doženeme Rakušáky.  Posmíval se králikárnám. Je jedno, jestli to říkal z blbosti nebo za cizí peníze.

Autor studie "Václav Havel and the Invasion of Iraq" profesor Peter Steiner z Pensylvánské univerzity, píše, že Václav Havel v roce 1986 odsoudil v rámci své teze, že "politika, která se odchýlí morálky, je prostě špatná," Reaganovo odvetné bombardování Libye v témž roce jako "podmíněný reflex fyziologicky reagujícího primitiva". Havel v době vrcholící studené války vyjádřil deziluzi nad rozporem mezi velkohubě pojatou etikou Západu a jeho skutečnou politikou v praxi. Václav Havel zašel dokonce tak daleko -- a budiž mu to připsáno k dobru -- že v roce 1985 prohlásil: "Já osobně -- pokud můj názor vůbec někoho zajímá -- nechovám příliš velké iluze o Americe, jejím establishmentu nebo o americké zahraniční politice." (http://blisty.cz/art/61808.html).