Všechno prý bylo spontánní. Třeba průvod z Albertova na Národní třídu. O letošním výročí se ale v ČT mluvilo o tom, jak se lidé organizovali, když ještě nebyly mobily a sociální sítě. A najednou kdosi k úloze Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy dodal, že se informace dostaly do světa i prostřednictvím španělské televise, která natáčela u Národního divadla. Věděla něco dopředu o neplánované akci?
Mezi lidmi na náměstích prý vládla pohoda a usměvy, dozvídal jsem se z novin a dopisů, které obsahovaly zprávy dávno včerejší. Když teď mluvím se svými kamarády, kteří to prožili, vzpomínají otázkou: "Co se s námi stalo?"
Heslo "Nejsme jako oni" vypadalo slibně, ale nikdo nevěděl, co vlastně znamená. Nebyli jako oni, pokud jde o uchopení moci. Nestály proti nim ekonomické sankce, agenti chodci a usilovná propaganda. Moc jim spadla do klína a s ní nezadlužený stát s rozvinutým průmyslem, zemědělstvím, školstvím a zdravotnictvím. A nechtěli budovat sociální stát.
Nebude nezaměstnanost, tvrdil Havel, odrážejíc podezření že je proti socialismu. Nevstoupíme již nikdy do vojenských bloků, budeme prosperovat ekonomicky a nejméně doženeme Rakušáky. Posmíval se králikárnám. Je jedno, jestli to říkal z blbosti nebo za cizí peníze.
Autor studie "Václav Havel and the Invasion of Iraq" profesor Peter Steiner z Pensylvánské univerzity, píše, že Václav Havel v roce 1986 odsoudil v rámci své teze, že "politika, která se odchýlí morálky, je prostě špatná," Reaganovo odvetné bombardování Libye v témž roce jako "podmíněný reflex fyziologicky reagujícího primitiva". Havel v době vrcholící studené války vyjádřil deziluzi nad rozporem mezi velkohubě pojatou etikou Západu a jeho skutečnou politikou v praxi. Václav Havel zašel dokonce tak daleko -- a budiž mu to připsáno k dobru -- že v roce 1985 prohlásil: "Já osobně -- pokud můj názor vůbec někoho zajímá -- nechovám příliš velké iluze o Americe, jejím establishmentu nebo o americké zahraniční politice." (http://blisty.cz/art/61808.html).
Z mého hlediska nebyl Havel víc než žvanil, který se naučil dávat k sobě slova jako identita, morálka, život v pravdě, láska, lež a lidská práva (tak aby nenarazil). Jak dojemně působí, když se člověk dozví, že si sám Edward Kennedy utíral slzy dojetí nad Havlovou řečí v Kongresu (1990), přestože ji Chomsky ji označil za "trapně hloupou a mravně odpornou, podobnou kázání v nedělní škole".
Odsoudil někdy mučení vězňů, když byli odváženi do tajných věznic mimo území USA, aby mohli Američané říct, že v USA se lidé nemučí?
Mučení by se mělo testovat na politicích. Je zcela jisté, že by se ochotně přiznali k jakémukoli obvinění vytaženému z Kladiva na čarodějnice.
Pečlivě dokumentovaný článek Daniela Veselého (http://blisty.cz/art/61808.html) bude těžko zmíněn českým studentům. Informace v něm obsažené jsou pro kult Havlovy osobnosti příliš nebezpečné.
Havel lhal, že nestojí o moc, podfoukl Dubčeka a nakonec presidentoval jak nejdéle to šlo. Lhal, že nestojí o majetek. Lhal, když říkal, že nedopustí, aby jeho polovinu Lucerny dostala jeho švagrová. Dostala ji s velkou slevou přes Chemapol.
Havel zradil svůj údajný humanismus, když podporoval válku v Iráku a bombardování Srbska. Nemohl nevědět, o co jde, ledaže byl větší hlupák, než jsme doufali. Místo toho, aby světu ukázal, že se Čech nedá koupit, sklouzl k čecháčkovství, které s takovou oblibou kritizoval.
Nová politická moc se zcela odtrhla od minulosti. Období 1948-89 bylo uznáno za odporné a tudíž hodné zavržení. Existuje na to zákon a dokonce i úřad, který historii usilovně manipuluje. Říkají si badatelé, ale jejich politické zadání je očerňovat minulost.
Před časem jsem napsal článek (http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Jiri-Jirovec-95-procent-439277), který se zabýval falšováním historie. "Badatelé" jsou placeni za to, aby se nezmiňovali o devadesáti pěti procentech československé populace, která žila bez strachu z nezaměstnanosti a ztráty existence. Kde ale zůstali historici, kteří by přece jenom nějakou mravnost v sobě měli mít?
Havel zahájil bourání sametu tím, že neměl žádnou vizi.
Přečtěte si knihu "Až po mé smrti". Jsou to paměti politika, který se domníval, že existuje cesta z bídy, kterou kolem sebe zažil na Slovensku. Nedejte se zmýlit tím, že je napsala "ta kurva bolševická, která k nám pozvala Rusáky v srpnu 1968".
Varšavská smlouva nepotřebovala žádný zvací dopis. Měla svoje globální zájmy a viděla jejich možné ohrožení. Stejně tak nepotřebovali Američané žádné pozvání k invazi Panamy. Když tam udělali bombami pořádek, uvedli na své vojenské základně do presidentské funkce poraženého presidentského kandidáta z předcházejících panamských voleb. Velmi podrobně píše o napadení Panamy Karol Ondriáš v knize "Kecy a fakta o tzv. demokracii".
Lidé chodí zapalovat svíčky a v davovém pohnutí si neuvědomují, že byli pouhými diváky. Předání moci vyžadovalo stafáž a tu se podařilo dát dohromady.
Cosi se ale stalo, a kdysi soudržná společnost najednou potřebuje ochranu těžkooděnců, aby se jednotlivé tábory navzájem nepobily.
Dav chodí otupěle kolem žebráků i zmrzlých bezdomovců. Nehorší se nad tím, že jsou děti, které nemají na oběd. Není, kdo by mu naznačil, že to je zrůdné. Dav demonstruje na Václavském náměstí a netuší, že je až na několik domů vlastněno cizinci.
Poztrácelo se lidství a zmizelo slovo člověk a samet se postupně rozplynul.
Autor je přírodovědec, žije v Kanadě.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
%20-%20Kopie_profil_top.jpg)
