„Nebudeme se teď ve tři čtvrtě na jedenáct a po pár sklenkách vína bavit o něčem jiném?“ zaznělo místností, kde společně se mnou posedávalo několik vysokoškoláků, při nadhození tématu uprchlíků. Nikomu dalšímu se o tom mluvit nechtělo. Byl jsem jediný, a tak i přes chvilkový odpor a snahu téma prosadit, jsem své ústa zavřel. Tak je to bohužel vždy. Hlavně žádný konflikt, nic kontroverzního, nerozviřovat vlny a vášně, žádný boj a nepříjemnou diskuzi, dohodnout se, usmát a rozejít se v klidu. To je základ, kompromis a smír. Je jedno, že tam za okny se rodí stín. Stejně jako mnohokrát před tím se přibližuje a zakrývá stále více srdcí a mozků. Všichni ho vidí, stejně jako je vidět mrak před bouřkou. „Z toho nezaprší,“ řeknou jedni a druzí dodají: „sem nedoletí.“ Když přijde bouře lámající stromy, ničící silnice a zaplavující domy, diví se a dušují, že se nedalo nic dělat, neb nikdo to neviděl přicházet.

Již před delším časem jsem psal o skupině Islám v ČR nechceme. „Proč to řešíš, zveličuješ problém, který tu není. Znám několik muslimů a ti mi říkali, že je vše OK,“ povídal mi tehdy kamarád (nebyl jediný) a vrtěl hlavou nad mým lamentováním ohledně příspěvků této skupiny na FB a komentářů pod jednotlivými texty zabývajícími se islámem v českých médiích. Teď hmyzoznalec docent Konvička v rozhovorech mluví o mletí muslimů do masokostní moučky, koncentračních táborech pro mohamedány, nucených konverzích atd. Smutné je to, že většina společnosti mlčí, stejně jako držela ústa zavřená již mnohokrát v historii. Facebook není realita a ani tisíckrát zmáčknout tlačítko „like“ nezastaví nový pochod košil, a je jedno jestli mají barvu hnědou a nebo červenou.