„Při americkém leteckém úderu v Libyi byl zabit alžírský terorista Mochtár Belmochtár, zvaný Pan Marlboro. V neděli to podle agentur AP a Reuters oznámila mezinárodně uznávaná libyjská vláda. Pentagon Reuters potvrdil, že Belmochtár byl cílem amerického leteckého útoku,“ uvádí dále Novinky.cz. Tedy žádný důkaz, tělo či něco podobného, jen oznámení vlády, které by se smrt tohoto „arciteroristy“ hodila. O jeho zabití se mluvilo již několikrát.   

Otázkou už je ale to, jestli je Pan Marlboro terorista v tom pravém slova smyslu. Pojmenování oportunista či kriminálník by bylo zřejmě přesnější. Dokáže využít jakýkoliv prostředků či aliancí k tomu, aby vydělal peníze. Jeho skupina Al-Murabitun je tak spíše zločineckým gangem než teroristickou skupinou. Ale dobře, na terorismu tak či onak vydělává.

Shrňme si tedy co víme. Pokud si vezmeme titulky českých médií, tak je Belmochtár mrtvý: „Jeden z nejhledanějších teroristů je mrtvý. Belmochtára zabily americké nálety“ (Lidovky.cz), „Americký nálet zabil teroristu Belmochtára“ (iDnes.cz) a „Američané zabili jednookého teroristu Belmochtára: Poslali na něj stíhačky“ (Blesk.cz). Pokud se ala pročteme těma několika slovy titulku k perexu, zjistíme, že zabit byl pouze „údajně“, a to při náletu. Tedy jedinou informací o tom, že Mochtár zemřel, jsou informace, které vedly k náletu. „Arciterorista“ měl na místě být, proto tam poslaly letadla, po náletu zůstala mrtvá těla, a tak je pravděpodobné, že je mrtvý. To je mi ale logika.

Však právě jedna malá poznámka v článku na Novinky.cz může být důležitou: „Podle AP libyjská vláda oznámila, že při náletu bylo zřejmě zabito ještě několik dalších osob.“ Říká se tomu kolaterální škoda a většinu se pod tímto pojmenováním skrývají ženy v domácnosti, nemluvňata, děti hrající si na ulici, starci čtoucí noviny a nebo muži odpočívající po práci. Kolaterální škody rozsévají americké útoky (ať již bezpilotních nebo stíhacích letadel) po celém Blízkém východě již léta. Mrtvých přibývá, stejně jako teroristů (že by přímá úměra?) i odpůrců tohoto vraždění (nic jiného to totiž není). Jeremy Scahill ve své knize Dirty Wars (Tajné války, vyšly v češtině v roce 2015) popisuje celkem podrobně tento koloběh smrti a vraždění.

Proč by měl, ale Pan Marlboro sloužit jako mediální krytí kvůli několika mrtvým civilistům? Odpovědí je mezinárodní humanitární právo (MHP). Protože i podle něj vojáci mohou zabít civilistu a nebo zaútočit na civilní cíle. Musí zde však platit několik „základních“ pravidel, jinak se jedná o válečný zločiny.

„Tyto zásady představující dva protichůdné zájmy ovládající ozbrojený konflikt a určující chování jeho účastníků. Mezinárodní humanitární právo přitom klade v zájmu výkonu zásady humanity právní meze výkonu zásady válečné účelnosti. Prostor vymezený výkonu válečného násilí se mění – tak jako se historicky vyvíjí samo mezinárodní humanitární právo a je charakterizován zmenšováním prostoru pro přípustné násilí. Střet zmíněné dvojice zásad je tedy vlastním obsahem norem MHP, který můžeme popsat pomocí systému následujících (odvozených) zásad: zásada rovnosti stran konfliktu, zásada rozlišování, zásada vojenské nezbytnosti, zásada přiměřenosti, zásada omezenosti volby prostředků a způsobů vedení boje, zásada nestrannosti,“ píše se v informačním dokumentu Českého Červeného kříže.

Z tohoto ustanovení si teď vybereme tři základní spojení, těmi jsou „zásada rozlišování, zásada vojenské nezbytnosti, zásada přiměřenosti“, jelikož o ty tu nyní běží. Ve své podstatě je totiž i v rámci MHP možné vraždit civilisty. Nikoliv tedy neomezeně, ale přesto. Zabíjení však musí mít nějaký hlubší význam či důvod. Pokud se například vedle ozbrojeného pasáčka ovcí hlásícího se k Al-Kajdě nachází jeho rodina, bombu na něj armáda hodit nesmí. Kolaterální škody by totiž nebyly proporcionální. Jinými slovy smrt pasáčkovy rodiny dostatečně nevyváží smrt jednoho teroristického bojovníka. V případě arciteroristy (ať již skutečného nebo mediálně stvořeného) je situace jiná. Jeho zabití je možné vyvážit několika (desítkami či stovkami) lidskými životy, tedy alespoň podle práva. 

„Qari Hussaini byl zástupcem velitele pakistánského Talibanu, militantní organizace úzce spojené s Al-Kajdou, která vycvičila bombového útočníka (Faisal Shahzad), jež měl zaútočit na Times Square v roce 2010. Drony si pro Hussainiho poprvé přišly již roky před tím, 29. ledna 2008. Potom 23. června 2009, 15. ledna 2010, 2. října 2010 a 7. října 2010. Konečně 15. října 2010 střela Hellfire vypálená z dronu Predator nebo Reaper zabila Hussainiho, což později potvrdil pákistánský Talibán. Pro smrt muže, jehož Amerika prakticky neznala, USA zabila 128 lidí, z toho 13 dětí, z nichž nikdo pro ni nebyl nebezpečím,“ píše Spencer Ackerman ve svém článku pro britský The Guardian a dodává: „Pokusy o zabití 41 mužů vedly 24. listopadu (2014 pozn.) podle odhadů k zavraždění 1147 lidí.“

Tuto právní logiku omlouvající kolaterální škody však nikdo lidem po celém (širokém) Blízkém východě nevysvětlil, a pokud ano, tak ji tamní obyvatelné nechápou a odmítají (ti muslimští barbaři bez západního vkusu pro precizní operace) a stále se zlobí na USA (a jeho spojence) za vraždění svých blízkých.

Za MHP se dá schovat mnoho. Mochtár Belmochtár je prakticky druhý Bin Ládin, jak nám média sděluji, přestože jeho činy mají spíše lokální a zločinecký, než globální a teroristický charakter, a za jeho smrt je tedy nutné zaplatit. Kolaterální cenou. Každé zabití, až do jisté míry samozřejmě, která se stane v oblasti jeho působení, se mu tak může hodit na hrb. On to snese a mezinárodní humanitární právo také tak. Až jednou opravdu zemře, je jedno jestli věkem nebo na následek setkání s raketou, všechny tyto mrtvé děti, žena a starci se smetou ze stolu jako „přiměřená cena, zaplacená za smrt teroristy“. Nikdo tak nezaplatí za smrt těch nevinných, nikdo nepůjde do vězení a ani nedostane poznámku do vojenské knížky. 

Kdo je pak vlastně teroristou? Stíny létající vysoko nad hlavami vraždící nevinné v zájmu „spravedlnosti“ a nebo ti dole plánující útoky na ty, jenž řídí stroje nad jejich hlavami?