Jiří Kalát: Muslim nemusí být islamista a islamista zase terorista

Lidé vyjadřovali podporu obětem teroristického útoku po celém (tedy i tom muslimském) světě. V první řadě průvodu šel také izraelský premiér Benjamin Netanjahu a působil tam jako pěst na oko.

„Netanjahův výlet do Paříže se změnil v sérii nešťastných ponížení. Za prvé je tu fakt, že byl požádán francouzským prezidentem Francoisem Hollandem, aby se pochodu neúčastnil, a to ve snaze udržet izraelsko-palestinský konflikt mimo tuto přehlídku evropské jednoty,“ píše například Asher Schechter pro izraelský deník Haaretz a pokračuje trapasem číslo dvě: „Netanjahu byl zachycen zpravodajskými kamerami,jak si lokty proráží cestu do přední řady, kdy jemně odstrčil stranou i prezidenta Mali Ibrahima Boubacara Keita.“

Netanjahu musí být prostě vidět, a to i v případě, že jeho přítomnost, nemluvě o jeho mávání, působí tak trochu nepatřičně. Největší kotrmelec přišel ale na závěr. Netanjahua totiž zapomněli světoví lídři na ulici a autobus mu ujel. Obklopen „jen“ svoji ochrankou zmateně bloumal po ulici a snažil se tento trapas nějak zamaskovat. Čekal na autobus, který však nepřijel. Obrázek koloval médii a stal se symbolickým. Přestože je nepravděpodobné, a to hlavně z bezpečnostních důvodů, že se jednalo o úmysl, stalo se. A jak píše Asher pro Haaretz: „… je to stále ohromující metafora pro hloubku izolace, které Izrael dosáhl v posledních letech. Jedno video izraelského premiéra, jak čeká v chladu na autobus, který nepřijíždí, mluví mnohem hlasitěji, než sto rezolucí uznávajících Palestinu jako stát.“

„Celé roky byl Izrael na pranýři západních intelektuálů jako utlačovatelský stát, který ubližuje Palestincům. Pak se prý nikdo nemůže divit, že palestinští teroristé občas vyhodí do povětří kavárnu nebo autobus. A teď to máme doma,“ napsal Jan Jandourek pro časopis Reflex. Dejme stranou to, že si nejsem jistý, jestli je Paříž pro Čechy „doma“, a jak by na dané prohlášení reagovali sami Francouzi, neřku-li Pařížané. Jandourek se snaží srovnávat situaci v EU a Izraeli. V tom není poslední dny osamocen, avšak naštěstí se mu to příliš nedaří.

Ve Francii útočili Francouzi, sice potomci imigrantů, ale obyvatelé země s plným občanstvím, kteří se zde narodili a vyrostli. Jejich cílem byl symbol, ale zároveň i nepřítel. Útočili na základě nenávistné ideologie, která jim byla implementována do hlavy na základě překroucených výkladů islámů. Byli to lidé, svobodní, kteří mohli (i když je to zřejmě těžké) do francouzské společnosti zapadnout. Francie jim osobně ani jejich rodinám neublížila.

Palestinský terorismus (mnohdy stejně brutální) je však z větší části veden Palestinci proti Izraelcům, tedy mezi dvěmi znepřátelenými skupinami. Palestinské intifády vznikly jako reakce na utlačování palestinského obyvatelstva okupační armádou. Měli sociální kontext a lidé se bouřili proti „diktátorovi“, kterým byl v tomto případ Izrael. Jejich motivace byla a je stále stejná jako u tisíců demonstrantů arabského jara. I Hamásu jde v první řadě o založení svobodného palestinského státu, byť na základech práva šaria, ale nikoliv o vytvoření islamistiského chalífátu.

Je tedy velice zásadní rozdíl, jestli bojuje strana, i když islamistická, proti reálnému bezpráví a okupantovi, a nebo za šíření fundamentalistického nenávistného určitého a k tomu i minoritního výkladu víry.

Tohle je však jedno Benjaminu Netanjahuovi, který prostě všechny muslimy označuje slovem „nepřítel“, s nímž by měl Západ bojovat. „Teror Hamásu, Hizballáhu, ISIS a Al-Kajdy neskončí, pokud s ním Západ nebude bojovat raději fyzickou silnou, než bojovat s jeho falešnými argumenty,“ řekl Netanjahu (všimněte si pořadí, ve kterém jsou uvedeny dodavatelé Netanjahuova teroru) v textu Roye Isacowitze v deníku Haaretz a pokračoval: „Cílem islámského teroru není dohoda nebo hranice, nebo dokonce Izrael ... ne hlavně Izrael, a nikoli primárně Izrael. Hlavním cílem islámského teroru je zničit naši společnost a naše země, vykořenit naši lidskou kulturu, která je založená na svobodě i kultuře výběru, a vložit na jeho místo fundamentalistické diktatury, které vrátí lidstvo do let minulých.“

Nejsem si jistý, co si představit po pojmem „naše lidská kultura“, jelikož lidé jsme všichni, a to ať již křesťané, muslimové a nebo ateisté. Pokud tím myslel kulturu českou a izraelskou, tak se spletl, jelikož můj stát přímo nikoho neokupuje a moje vláda nepodporuje ani segregaci určité části obyvatel, také je založen na principech liberální demokracie, nikoliv teokracie se silně rasistickými prvky.

„Abychom byli spravedliví, Bibi měl pravdu v tom, že masakr v Charlie Hebdo byl útok na hodnoty západní civilizace. Chybu udělal v předpokladu, že Izrael sdílí tyto hodnoty - uznává je i aplikuje - do stejné míry jako Francie nebo řekněme Británie. To nedělá. A nepřiblíží se k tomu být plnoprávným partnerem Západu do té doby, dokud Netanjahu a jemu podobní, trvají na drcení Palestinců pod izraelskou koloniální botou,“ píše Roy Isacowitz ve svém textu pro Haaretz.

Je nutné a hlavně potřebné vidět odlišnostmi mezi jednotlivými skupinami, a to ať již jsou to islamisté, teroristé, rebelové, svatí válečníci nebo revolucionáři všeho druhu. Hamás není Islámský stát, a jak jasně ukázal například libanonský Hizballáh, ne všechny teroristické organizace s útokem souhlasí. Podle severu Lidovky.cz se například šéf hnutí Hasan Nasralláh ostře vyjádřil proti pařížským vraždám: „Chování skupin takfiri, které tvrdí, že následují islám, pokřivily islám a Korán více než nepřátelé islámu, kteří uráželi Proroka ve filmech nebo kreslili karikatury Proroka.“

Toto odsouzení samozřejmě neznamená, že útoky Hamásu nebo Hizballáhu jsou v pořádku. Nejsou. Je nutné však vždy hledat jasnou a přesnou příčinu násilí, nikoliv vše nálepkovat slovy islám = terorismus, a pak začít bombardovat.

Netanjahu se snaží využít tuto tragédii jako PR svého postupu proti Hamásu, Hizballáhu i jiným skupinám, ale hlavně vůči obyčejným Palestincům, které za teroristy rád vydává. Hizballáh nezačal s Izraelem bojovat kvůli chalífátu ani kvůli karikaturám Mohameda, ale protože židovský stát okupoval jižní část Libanonu a mnoho tamních obyvatel se ocitlo pod okupační správou. To není příjemné nikomu. Hamás má podobný vývoj a bojovníci Fatahu i mnoha dalších palestinských skupin bojují sekulární boj a s islamisty nemají nic společného.

To však Benjaminu Netanjahuovi nevadí, pro něj to jsou všechno nepřátelé, a to nejenom Izraele, ale rovnou celé civilizace. „Útočí bombami na kostely v Iráku, masakrují turisty na Bali, z Gazy pálí rakety na civilisty a snaží se vyrábět jaderné zbraně v Íránu ... musíme bojovat proti těmto nepřátelům naší společné civilizace,“ řekl například „Bibi“ před několika dny. Možná by nebylo od věci, aby mu jeho poradci připomněli, že jsou to právě Hizballáh a Írán, kteří již řadu dlouhých měsíců úspěšně bojují s hrdlořezy z IS, a to jak v Sýrii, tak i Iráku. I když on to zřejmě ví, jen informace prostě ignoruje.

Snaží se totiž svět přesvědčit, že problém nejsou jednotlivé skupiny, které mají své cíle (a to mnohdy velice rozdílné), ale islám jako takový. Nerozlišuje islám šiítský a sunnitský, islamisty do muslimů, wahábisty od umírněných, pro něj jsou to nepřátelé všichni a patří tak do jedno pytle s nálepkou islám a doporučením k vyhlazení.

Ani v České republice o takovéto rozumbrady nemáme nouze. „Samozřejmě, že jsem doufal, že se tam jednou pojedu podívat, ale individuálně, jak jsem zvyklý cestovat po Evropě, třeba bych rád viděl Damašek, nebo Bagdád, ach, Teherán... A před takovými patnácti lety, rozhodně před 11. zářím 01, jsem vůbec nevylučoval, že tam jednou opravdu pojedu. Vždyť je to na dosah. Teď už vím, že se tam asi nikdy nepodívám, protože všechno se strašně v posledních letech zhoršilo, všechno nabralo jaksi agresivní, krvelačný ráz, ráz nepřátelství a extrémně vyhrocené rozdílnosti mezi nimi a námi. Je mi to strašně líto, ale nedá se nic dělat, snad těch dvě stě tři sta let počkat, až projde islám sekularizací, až nějaké reformní hnutí ho zbaví jeho totalitního nároku na celou duši a celé lidstvo,“ napsal Jiří Peňás pro Lidovky.cz.

Přiznám se, že zapojení Damašku, Bagdádu a Teheránu do jedné linii je zarážející. Tak za prvé: Damašek je po několika měsících ostřelování a bojů již relativně klidné město. Stejně jako bylo před 15 lety i před občanskou válkou, která začala dlouho po roce 2001. I tehdy byla Sýrie islámskou zemí a na jejím rozvratu se velkým dílem podílel právě Západ podporou těch „svých hodných“ teroristů, pardon bojovníků za svobodu. Bagdád měla osvobodit americká invaze v roce 2003 od krvavého diktátora. Tedy před rokem 2001 tam mělo být logicky hůře než nyní. To ale také zrovna neplatí.

Za třetí: Teherán a krvelačný ráz? To jako vážně? Chápu, že většina západních médií zobrazuje Írán jako zemi temného středověku, ale až takhle? Můj kamarád Jakub nikdy příliš necestoval, a tak zkušeností zatím moc nepobral, ale letos si na svoji první velkou cestu vybral Írán. Byl tam, projel ho a je nadšený z lidí i tamní kultury. Pokud by se „zkušený nezávislý“ cestovatel Peňás chtěl něco přiučit, tak doporučuji Jakubův blog, myslím, že by to pan Jiří potřeboval.

Ona je totiž velice úžasná věta, která první citaci od Peňáse následuje: „Jediná muslimská země, kam jsem nakouknul, byla Bosna, vlastně jen Sarajevo.“ To je hodně smutné sdělení vzhledem k výše napsanému, ale ledacos to vysvětluje. Zatímco Bibi směšuje islám a islamismus, jelikož se mu to hodí a nahrává do karet, mnozí čeští novináři to dělají z hlouposti, neznalosti a nevzdělanosti. To je smutné.

Evropu se šíří hysterie mnoha lidí a strach s terorismu. Někteří volají po ozbrojování Židů a jiní po jejich odchodu do Izraele. „Terorismus a rasismus je třeba řešit pevně a bez kompromisů, tato skutečnost nyní dohání Evropany. Evropského židovstvo by mělo pochopit, že existuje pouze jeden domov pro Židy, a to je stát Izrael,“ pronesl před několik dny izraelský ministr financí Yair Lapid. Mnozí jeho kolegové i další izraelští politici se vyjádřili podobně.

Za těmito výzvami však možná není ani tak starost o evropské židy, jako o Izrael jako takový. Každoročně totiž opouštějí židovský stát tisíce mladých lidí, kteří nechtějí žít v neustálém nebezpečí, obklopeni nepřátelstvím, ale i vnitřním rasismem. Možná až paradoxně znějící je to, že jejich velice častým cílem je Berlín. Lapid a jemu podobní se tak snaží obnovit masivní přistěhovalecké vlny, které v minulosti zabezpečovaly neustálý přísun čerstvé „krve a mozků“ pro izraelský stát.

Na webu České rozhlasu vyšel text s titulkem: „Stále více Židů opouští Evropu, protože se zde necítí bezpečně“. V něm se píše: „V loňském roce se vystěhovalo do Izraele 3374 Židů. Letos to může být až pět tisíc – do konce dubna už odjelo 1499.“ Což jsou čísla, která by měla ukázat, že je zde opravdu vážný problém. Jenomže ani tato polévka nebude tak horká, jako se jí někdo snaží uvařit. Například v roce 2001, tedy v době vrcholící druhé intifády, se podle knihy Marka Čejky: Dějiny moderního Izraele přistěhovalo do země 44 247 Židů. V roce 1990, což byla zase doba vrcholu první intifády, to bylo 176 100 nových imigrantů. Jak je vidět počet příchozích se snižuje, nikoliv zvyšuje. V roce 2006 to bylo 20 966 lidí a v roce 2008 už jen 15 440.

V médiích posledních dní se míchají dojmy a pojmy. Spojují se věci logicky nespojitelné a rozdělují věci nerozdělitelné. Prostě zmatek. Jediným lékem na tento chaos je vzdělání a přemýšlení. Zkratkovité chování a rady pseudomesiášů, stejně jako autorů různých rychlořešení, jakým je třeba zákaz islámu v Evropě nebo teorie kebabovo-džihádistické ekonomiky, vedou pouze k posílení extrémistům. A to je přesně to, co teroristé, ať ti obyčejní takt ti státní, vlastně chtějí. Vyvolat strach a rozkol, nenávist mezi různými skupinami lidí, kteří jim pak ze strachu budou slepě naslouchat. Má se evropská společnost jako celek opravdu čeho se bát? Má, ale islám to není.

V té megahysterii strachu vyvolané pařížskými útoky bych rád na závěr tohoto blogu požádal české občany (a vlastně i ty evropské), aby se na chvíli zastavili, nadechli i vydechli a začali trochu přemýšlet. Je totiž mnohem pravděpodobnější (a to minimálně několikanásobně, ne-li stonásobně), že zemřeme při autonehodě cestou na nedělní oběd k rodičům, než že padneme za oběť islamistickému teroru, a nevšiml jsme si, že by chtěl někdo zakazovat auta, řízení a nebo rodinné nedělní obědy.

Na závěr ještě pár střípků ze Svaté země:

Když už jsme u toho vraždění a zabíjení. Izraelský ambasador v Ázerbájdžánu Rafael Harpaz prohlásil, že Izrael neuzná genocidu, kterou spáchali na začátku 20. století Turci na Arménech. Izrael se dlouhodobě snaží udržet jakousi „exkluzivitu“ holocaustu, no a zkuste říct, že jeho existenci neuznáváte. Co se asi stane?

Zpráva, kterou Izraelskému Knessetu předložilo Knesset Research and Information Center, říká, že mezinárodní hnutí BDS (B jako boycott - bojkot, D jako divestment - stažení investic a S jako sanctions - sankce) nemá žádný podstatný vliv na ekonomiku. Od roku 2005 se například izraelský export do EU zdvojnásobil. Pokud se tato skutečnost potvrdí, zasadí to ránu mnoha lidem, kteří věří v mírové nátlakové prostředky pro řešení izraelsko-palestinského konfliktu.

V Gaze mrzne a lidé umírají. Jen minulý týden zaplatili životem za nedostatek tepla dvě nemluvňata a jeden starý člověk. Tisíce dalších Palestinců nemají pořádnou střechu nad hlavou a ochranu před zimou. To vše v důsledku letní války s Izraelem. Obnova Gazy se zdržuje také kvůli problémům s dárci.

Na závěr ještě dva skvělé dva dokumenty, které vytvořili lidé z VICE news. Prvním z nich je story rozděleného Jeruzaléma a speciálně boje, který se odehrává o arabskou čtvrť Silvan: