Lidé vyjadřovali podporu obětem teroristického útoku po celém (tedy i tom muslimském) světě. V první řadě průvodu šel také izraelský premiér Benjamin Netanjahu a působil tam jako pěst na oko.

„Netanjahův výlet do Paříže se změnil v sérii nešťastných ponížení. Za prvé je tu fakt, že byl požádán francouzským prezidentem Francoisem Hollandem, aby se pochodu neúčastnil, a to ve snaze udržet izraelsko-palestinský konflikt mimo tuto přehlídku evropské jednoty,“ píše například Asher Schechter pro izraelský deník Haaretz a pokračuje trapasem číslo dvě: „Netanjahu byl zachycen zpravodajskými kamerami,jak si lokty proráží cestu do přední řady, kdy jemně odstrčil stranou i prezidenta Mali Ibrahima Boubacara Keita.“

Netanjahu musí být prostě vidět, a to i v případě, že jeho přítomnost, nemluvě o jeho mávání, působí tak trochu nepatřičně. Největší kotrmelec přišel ale na závěr. Netanjahua totiž zapomněli světoví lídři na ulici a autobus mu ujel. Obklopen „jen“ svoji ochrankou zmateně bloumal po ulici a snažil se tento trapas nějak zamaskovat. Čekal na autobus, který však nepřijel. Obrázek koloval médii a stal se symbolickým. Přestože je nepravděpodobné, a to hlavně z bezpečnostních důvodů, že se jednalo o úmysl, stalo se. A jak píše Asher pro Haaretz: „… je to stále ohromující metafora pro hloubku izolace, které Izrael dosáhl v posledních letech. Jedno video izraelského premiéra, jak čeká v chladu na autobus, který nepřijíždí, mluví mnohem hlasitěji, než sto rezolucí uznávajících Palestinu jako stát.“

„Celé roky byl Izrael na pranýři západních intelektuálů jako utlačovatelský stát, který ubližuje Palestincům. Pak se prý nikdo nemůže divit, že palestinští teroristé občas vyhodí do povětří kavárnu nebo autobus. A teď to máme doma,“ napsal Jan Jandourek pro časopis Reflex. Dejme stranou to, že si nejsem jistý, jestli je Paříž pro Čechy „doma“, a jak by na dané prohlášení reagovali sami Francouzi, neřku-li Pařížané. Jandourek se snaží srovnávat situaci v EU a Izraeli. V tom není poslední dny osamocen, avšak naštěstí se mu to příliš nedaří.

Ve Francii útočili Francouzi, sice potomci imigrantů, ale obyvatelé země s plným občanstvím, kteří se zde narodili a vyrostli. Jejich cílem byl symbol, ale zároveň i nepřítel. Útočili na základě nenávistné ideologie, která jim byla implementována do hlavy na základě překroucených výkladů islámů. Byli to lidé, svobodní, kteří mohli (i když je to zřejmě těžké) do francouzské společnosti zapadnout. Francie jim osobně ani jejich rodinám neublížila.