Když Oskar Spengler vydal v roce 1922 knihu Zánik Západu, viděli v tom mnozí jen reakci na nedávno skončenou válku, která byla první, ale i poslední (jak všichni věřili) tohoto rozměru, vždyť ze všech koutů Evropy se ozývalo: Již nikdy více!

Idealisté i optimisté věřili, že našli slovo, mající magickou sílu navždy zahnat válku od bran Evropy. To slovo bylo Pacifismus. Vyslovovali ho politici i obyčejní lidé, skloňovalo se ve všech pádech, na všech náměstích i na všech střechách. Skoro zmaterializované Palladium Evropy. Kdo by se tedy jakousi výstřední teorií o zániku Evropy zabýval? Zvláště teď, když je tu ekonomický boom, nová naděje a – dnešek! A že vedle je hladovějící Německo, obtížené obrovskými reparacemi? Co na tom, vždyť je to poražený nepřítel. Nebo že na východě Evropy probíhá chazarská trockisticko-leninská genocida ruského národa, našeho nedávného spojence?

Dvě bestie a pokrokáři

Pokrokáři světa to však viděli jinak. Nezahlédli tam genocidu, ale experiment, který jednou provždy vyřeší sociální otázku. Je-li něco nového - ba revolučního - nějaká ta oběť se přece přinést musí (jistě, netkne-li se to „nové a revoluční“ mojí, ale cizí kůže). To ovšem tehdejší pokrokáři ani optimisté netušili, že k socialismu internacionálnímu, řádícímu tehdy v Rusku, přibude i socialismus nacionální - a dvě bestie se do sebe zakousnou. A to v jednom století a na jednom kontinentě!

Pacifismus se tedy Evropě Palladiem nestal. A sotva stane. Pretendenti na globalizovaný trůn a plánovači krizí a válek v jednom nás o tu třetí nepřipraví. Už v 19. století oznámil tehdy nejvyšší iluminát Ameriky, plukovník Pike, že v plánu jsou tři! (Jeden může hádat, jestli mu to řekli mimozemšťané, baba kartářka nebo ten s kopytem.) Události v Sýrii a provokace na hranicích s Ruskem jsou té třetí nedaleko.

Ve státě Georgia v USA stojí novodobý „menhir“ z několika desek s novým „desaterem“. Dva poslední body (požadavky!) desatera: Dejte šanci přírodě. Udržujte populaci pod 500 milióny.