Na mafiány pasovala Benešová Renatu Veseckou, někdejšího ministra spravedlnosti Pavla Němce, nebo tehdejšího místopředsedu Nejvyššího soudu Pavla Kučeru poté, co se provalily jejich zásahy do korupční kauzy Jiřího Čunka. Reakce nařčených, kteří hnali Benešovou před soud, však byla činem zoufalců. Jen umožnili veřejné propírání svých zákulisních intrik. Soud nám otevřel pohled na mocenský kartel, jenž dokázal bránit efektivnímu vyšetřování vysoké politické korupce.

Vesecká a spol. tak mají nechtěnou zásluhu na rozmachu protikorupčních nálad, na výměnách ve vedení státního zastupitelství i policie, k nimž musela pod tlakem veřejnosti přistoupit vláda Petra Nečase. Někteří politici i publicisté nazvali toto období, vrcholící pádem kabinetu a policejním zásahem na Úřadu vlády velkou protikorupční revolucí, která zničila nebo těžce pošramotila tradiční strany a přivedla k moci Andreje Babiše. To je ale jen zaměňování příčin a následků.

Klasické strany nezničili Pavel Zeman s Lenkou Bradáčovou tím, že uvolnili ruce žalobcům pro stíhání politických zločinů. Ale strany samotné, když dopustily, aby do nich pronikl organizovaný zločin, který rozkládá každou demokracii. Triumfem organizovaného zločinu pak byla Klausova amnestie, která osvobodila desítky lidí stíhaných za hospodářské podvody a korupci. Víra ve spravedlnost a právní stát tak byla nahlodána v samotných kořenech.